Slovensko - jako potenciální cíl cykloturistické cesty - mě lákalo odjakživa. Není žádným tajemstvím, že tamní krajina je co do množství, kvality a atraktivnosti přírodních krás (zejména hor) přece jen poněkud velkorysejší, než ta naše v českých zemích. Z tohoto pohledu je možná i trochu škoda, že jsme se v devadesátém třetím rozdělili. I když na druhou stranu mohu říci, že jsem si na Slovensku ani jako v cizině nepřipadal. - Neexistuje tu žádná jazyková bariéra, na horách je velké množství čechů, cenovou úrovní je to kraj srovnatelný s naším, jen nutnost výměny peněz je jemně iritující. Za chvíli tu ale stejně všichni budeme platit eurem...
O tom že jedna z prvních cest na Slovensko musí zavítat přednostně na Malou Fatru mě přesvědčily již v průběhu zimy fotografie nalezené na internetu. Roháče vypadaly podobně lákavě, ale figurovaly až v druhém plánu. Šlo jen o to, najde-li se pro uskutečnění takové cesty trocha času již v letošním roce. Nečekaná příležitost se objevila v polovině srpna a bylo by hříchem ji nevyužít, zvláště když počasí se tak krásně vydařilo...
Nakonec dobře dopadlo i doposud na vlastní kůži nevyzkoušené spojení "příjemného s užitečným", tedy horské pěší turistiky s cyklistickým putováním. Pravda trochu jsem měl strach o kolo, které jsem po dobu pěších túr nechával schované v lese. Naštěstí ho nikdo nenašel. Menší nevýhodou byla rovněž nutnost vézt s sebou dodatečné vybavení určené čistě pro chúzi - neskladné trekové boty či velký batoh by s sebou člověk jinak pravděpodobně netáhl.
Co říci závěrem úvodu: Slovensko se jednoznačně ukázalo jako velmi příjemná země se stále obrovským turistickým a cykloturistickým potenciálem a tudíž to rozhodně nebyla má poslední cesta tam.
A tak nějak se to seběhlo:

Neděle 18. 8.

Trasa: Vyškov - Všemina
Kolo: 92,9 kilometru

Využívám toho, že bratr jede autem do Moravského krasu a nechávám se i s kolem a kompletní bagáží promptně přiblížit z Domažlic až na okraj Vyškova. Je zhruba deset hodin dopoledne, kdy s plně naloženým vehiklem vyrážím na cestu na východ.
Slunečný letní den leč s oparem a nízkou viditelností. Po vedlejších silničkách cesta zvolna ubíhá přes Morkovice-Slížany a dále směrem na Zdounky. Registruji překvapivě nepříjemné kopce - Litenčickou pahorkatinu a pomalu se zdvíhající Chřiby. Tělo částečně odvyklé cyklistické dřině se moří s těžkým nákladem. Jen nikam zbytečně nechvátat. Chřiby překvapují příjemnou krajinou mírně evokující atmosféru Českého lesa. To kvituji. Po klidných asfaltkách se přehoupnu přes hřeben do Halenkovic a dlouhým strmým sjezdem padám do údolí Moravy, kterou v Napajedlech přejíždím. Další cesta vede přes Pohořelice na Salaš a je nechutným očistcem - 200 výškových metrů v odpolední výhni. Naštěstí mě hned v Bohuslavicích čeká první občerstvovačka u Lucasa.
Odtud po načerpání sil jedu přes kopec do Zlína, kde pro jistotu dávám chutný gyros. Pomalu se vkrádá večer. Po hlavní na Želechovice a dál po čtyřproudovce do Slušovic už to nějak nejede - únava začíná mít převahu. Těch posledních šest kilometrů na Všeminu je navíc stále mírně do kopce. Ale to už by zvládl i mrzák. Po dnešní porci kilometrů a hlavně stoupání jsem však řádně znaven, a proto musí v ...

Pondělí 19. 8.

... nastat den sladkého nicnedělání na Všemině u Tomasa.

Úterý 20. 8.

Trasa: Všemina - Strečno
Kolo: 113,2 kilometru

Po včerejším maximálním propadnutí lenosti se dnes do sedla moc nechce, ač vzhledem k naplánované cestě (je třeba se dostat až na výchozí místo pod Malou Fatru) by to chtělo mít náladu spíše opačnou. Ale už hutný úvodní krpál těsně za Všeminou mě bleskově zahřívá na tu správnou cyklistickou provozní teplotu a v těle se definitivně usazuje chuť k další cestě. Odměnou za námahu je sjezd prakticky až do Vsetína.
Tam chvíli hledám bankomat, vybírám chechtáky a bez velkého zdržení pokračuji po hlavní silnici na jih, abych z ní hned po čtyřech kilometrech uhnul vlevo směrem na Makov. Vjíždím do širokého a malebného údolí Vsetínské Bečvy sevřeného ze dvou stran Vsetínskými vrchy a Javorníky. Silnici a řeku doplňuje ještě železnice a všechny dohromady se pak cestou vzhůru navzájem různě proplétají. Od hranice se Slovenskem mě dělí zhruba 35 kilometrů a zároveň solidní převýšení. Výšku však nabírám jen velmi zvolna. Projíždím jednotlivé vsi a městečka: Hovězí - Halenkov - Nový Hrozenkov - Karolinku - Velké Karlovice. Za nimi údolí postupně končí a za českou celnicí se silnice odhodlává k ostřejšímu stoupání až na průsmyk ve výšce kolem 800 metrů, kterým prochází česko-slovenská hranice.
Následuje dlouhý sjezd až do Makova, kde v celníky doporučené směnárně měním své první slovenské tři stovky. A z Makova hned opět drsně nahoru do osmi set na hřeben Javorníků. Naneštěstí se v horkém odpoledni začínají stahovat mraky a je slyšet vzdálené hřmění. Já se zatím řítím dlouhým sjezdem o nějakých 500 výškových metrů dolů do města Bytča, ležícím v údolí Váhu. Přímo přede mnou se zdvíhají bizarní tvary Súľovských vrchů. Po právě odcházející bouřce je tu nepříjemně mokro a citelně chladněji. Pokračuji po vedlejší silnici na Kotešovou a těsně za ní kvůli další hrozící přeháňce zastavuji u kiosku, kde se schovávám a občerstvuji jednou dvanáctkou Staroprameň. Z deště nakonec nic moc nebylo a tak jedu dál přes Svederník, kde ještě dokupuji nějaké zásoby jídla na zítřejší túru, a kolem vypuštěné vodní nádrže Hričov vjíždím na okraj téměř devadesátitisícové Žiliny. Chci se podívat do centra, ale místo toho se zničehonic plácám po nechutné čtyřproudové rychlostní komunikaci. Nakonec střed města nacházím a na nečekaně vkusně upraveném a navíc docela žijícím náměstí večeřím pár rohlíků s čímsi. Z lavičky se zájmem pozoruji zajímavý podvečerní kavárenský cvrkot. Celé centrum Žiliny ve mě zanechává příjemný dojem. Město opouštím výpadovkou na Poprad. Na obzoru se vynořuje vysoká hradba Malé Fatry. Tam někde nahoře zítra budu. Ale teď bych si měl pospíšit. Blíží se tma a zbývá ještě alespoň deset kiláků plus hledání noclehu. To nebude jednoduché. Jsem v nížině a pořádný les, aby člověk pohledal. Nakonec po dlouhém váhání za šera končím na poli nedaleko hlavní silnice na dohled od obce Strečno, kde stavím stan a mizím ve spacáku.

Středa 21. 8.

Trasa: Strečno - Nezbudská Lúčka - Poľudňový grúň
Kolo: 4 kilometry
Pěší túra: 9,5 hodin

Vstávám před šestou těsně po východu slunce. Fotím si panorama Malé Fatry, ale už pár minut na to, se na všechno kolem nečekaně snáší hustá bílá mlha. Většinu věcí dnes balím do velkého batohu (mimo jiné stan, karimatku a spacák), na kole zůstanou jen některé na túře nepotřebné věci, jako je např. cyklistická přilba.
Místo noclehu opouštím právě ve chvíli, kdy na pole z druhé strany přijíždí traktor. Do Strečna to jsou dva kilometry. Po mostě pro pěší a cyklisty, z nějž je kouzelný pohled na hrad Strečno, přejíždím poměrně mohutný tok Váhu do vsi Nezbudská Lúčka. Asi jeden kilometr za ní ve směru na Starhrad schovávám kolo v lese. Zamčené je pokládám do bujného porostu, na to několik větví a ještě decentně maskuji trávou a listím. Kousek odtud pak dokonce objevuji jiné dva bicykly jen zamčené ke stromu stranou od pěší stezky.
Nejistě vyrážím na pěší pochod a za krátkou dobu přicházím na Starhrad, kde snídám. Po jídle už je na programu jen nekonečná dřina. Stezka je mnohem prudší, než jsem si představoval - pro začátek mě čeká dosti slušné převýšení, navíc se dvanáctikilový batoh v tomto terénu pěkně pronese. Víc než hodinu se takhle škrábu dobrých 600 výškových metrů. Pokud zrovna nemyslím na právě podstupovanou extrémní námahu, počítám, jakou mám asi šanci, že narazím na medvěda. Moc po tomto setkání totiž netoužím. Po dvou perných hodinách cesty hustým lesem přicházím k Chatě pod Suchým ve výšce 1075 metrů. Potkávám zde první dva turisty a po krátké pauze šplhám po sjezdovce na Javorie. Objevuje se vrchol Suchého a vidím, že cesta na něj ještě bude bolet. A taky že jo.  Stezka vede strmě hustými porosty kosodřeviny a výstup ještě ztěžují neuvěřitelně dotěrná hejna much. Pokoření první výrazné hory (1468 m) je zároveň prvním dnešním vítězstvím. Fakt, že se jedná o vynikající vyhlídkový bod, trochu kazí dnešní dost slabá viditelnost. Je sotva vidět do údolí.
Potkávám tu dnešního třetího turistu a spolu pokračujeme dále po velice krásném skalnatém hřebínku porostlém kosodřevinou. Stále je to však dosti namáhavá cesta, která se vine v neustálých stoupáních a klesáních místy i přes strmé vápencové plotny a ubíhá jen pomalu. Přelézáme vrcholek Bielych skal a přes sedlo Vráta se dostáváme na Stratenec (1512 m). Míjíme se s dalšími turisty, ale k mému příjemnému překvapení jich není nijak moc. Cestou nás doprovází kouzelný pohled na Malý Kriváň. Výstup na tuto druhou nejvyšší horu Malé Fatry je však nutno si ještě poctivě odpracovat. Na vrcholu - 1671 m vysoko - mi proto na chvíli moc do zpěvu není. Nejvíc vadí, že mi již před několika okamžiky došla voda. - Loučím se s kolegou, který se mnou sdílel stezku cestou ze Suchého vrchu, kde měl jako brigádník pro národní park sčítat turisty. Musí se vrátit zpátky. Já naopak pokračuji dále po pěkném ostrém hřebínku relativně po rovině, zanedlouho však prudce sestupuji do sedla Bublen, kde mě jistě již dlouhou dobu očekává pramen lahodné vody. Sluníčko docela příjemně hřeje a tak tu notnou chvíli relaxuji, zatímco hrdlem prolévám téměř půl druhého litru blahodárné tekutiny. Nedaleko odsud mě pak na další půl hodinku zdržují porosty borůvek. Zlézám vrchol Pekelníka, na němž zaznamenávám cyklistu na horském kole (zajímavé) a po něm už mě čeká stoupání na nejvyšší horu - Velký Kriváň (1709 m). Po předchozím důkladném občerstvení chytám tolik potřebný druhý dech a tak jsem nahoře vcelku rychle. Dobývám osamělý vrchol - všichni ostatní totiž utekli před přicházející bouřkou. Její postup se však před hřebenem zpomaluje a tak čekám na další blížící se turisty, aby mě v tento "historický okamžik" zvěčnili.
Rychle pokračuji sestupem do Snílovského sedla, pod nímž končí lanovka z Vrátnej doliny. Vítr zesílil a všechny nejvyšší hory mizí v mracích. Schovávám se v místním skromném bufetu, kde si dávám kapustovou polévku a ještě dokupuji nějaké sušenky a vodu. Mezitím se mraky zase rychle zvedají, ale ochladilo se. Širokou cestou šlapu na třetí nejvyšší vrchol Malé Fatry - Chleb (1646 m) - který je zároveň báječným výhledovým bodem. Bohužel už se jde dosti ztěžka, kumulovaná únava se na mně nepříjemně podepsala. Však už jsem vystoupal většinu z dnešních odhadovaných 1700 výškových metrů. Cestou z Chlebu se hřeben dále vlní a přecházím četné méně významné vrcholy (Hromové, Steny), nicméně stále převážně klesám. Obzoru přede mnou dominují dvě téměř shodně vysoké hory - mohutný, pravidelně tvarovaný Stoh a snad nejkrásnější vrchol celé Malé Fatry, Velký Rozsutec. Každá z nich zítra bude velkým soustem. Potkávám poslední skupinky turistů směřující pravděpodobně do Chaty pod Chlebom. Mě už došly peníze a tak počítám s noclehem někde na hřebeni. Rozcestí na 1460 metrů vysokém Poľudňovém grúni vypadá pro tento účel docela vhodně.
Je šest hodin večer a dál už se mi stejně jít nechce. Dávám si večeři a relaxuji v trávě. Se stavbou stanu ještě hodlám chvilku počkat, kdyby náhodou někdo kolem šel. Ale je relativně dost pozdě a tak už ten den nevidím ani živáčka. Slunce pomalu klesá k protějšímu hřebeni a jeho šikmé paprsky zvláštně barví Velký Rozsutec. Vítr se uklidňuje a mraky trochu rozpouštějí - na hory dosedá podvečerní klid. Téměř dokonalé ticho sotva ruší jen ozvěna vodopádu, šumícího kdesi hluboko ve Vrátnej dolině, do níž spadají strmé klečí porostlé svahy. Nasávám tu báječnou atmosféru a tichou samotu. Stavím stan a v mžiku únavou usínám.

Čtvrtek 22. 8.

Trasa: Poľudňový grúň - Terchová - Strečno
Pěší túra: 8 hodin
Autobus (Terchová - Varín)
Kolo: 4,8 kilometru

Vstávám brzy po východu slunce, které se hned po ránu hlasitě hlásí o slovo. Údolí jsou přikryta bílou peřinou, z níž některé kopce vykukují jako ostrovy z moře. Nijak se nezdržuji a na cestu vyrážím v sedm hodin. Pro začátek ještě sestupuji do Stohového sedla, ale pak hned chutě do toho - bezmála 400 výškových metrů strmě na největší kupku sena, jakou jsem kdy viděl - Stoh (1608 m). Na rozlehlém travnatém vrcholu s dobrým kruhovým rozhledem jsem sám, odpočívám a kochám se nyní už skutečně Velkým Rozsutcem, který se mi tu vyzývavě staví do cesty. Velmi prudce a tím i rychle klesám do sedla Medziholie, kde po dvou hodinách cesty potkávám první dnešní turisty a zároveň dvě početnější skupinky balící stany - takový malý camping. U pramene, který se nachází kousek dolů po zelené značce, doplňuji vodu a mobilizuji síly na další fušku. Zdolat Velký Rozsutec (1610 m) znamená opět se přiblížit nebesům o slušných 400 metrů, ve finále navíc okořeněných několika řetězy. Na vrchol se mnou již funí o poznání více turistů. Jeho pokoření je vykoupeno zdánlivě nekončící námahou, ale zároveň odměněno báječným pocitem a kouzelným výhledem. Cesta dolů mezi kosodřevinou a četnými vápencovými výčnělky je neméně poutavá. Ale těch lidí - bezkonkurenčně největší koncentrace z celé Malé Fatry.
Po dlouhém sestupu značně zmožen již absolvovanou námahou polehávám v sedle Medzirozsutce, když tu mi naprosto nečekaně náladu zvedá náhodné setkání - čtyři bývalí spolužáci z alma mater, kteří jsou zde již týden na dovolené. Včera jsme se jen těsně minuli na Velkém Kriváni. Každý jemně měníme plány a spolu pokračujeme přes vrchol Malého Rozsutce (další řetězy) nekonečně dlouhým sešupem z hor dolů do údolí do osady Biely Potok. Tam dáváme jednoho osvěžujícího pivsona, jídlo a (pro mne) naprosto nezbytný relax. Kvituji odvoz autem do Terchovej, kde se loučíme. Já už totiž sotva lezu. Přesto před odjezdem autobusu ještě stíhám vyměnit další várku slovenské měny. Nic jiného mi vlastně ani nezbývá.
Autobus mě přesunuje do Varína. Odsud se už musím ke kolu dobelhat po svých. Cesta po silnici podél železniční trati kopírující tok Váhu je dlouhá sice jen čtyři kilometry, ale Malá Fatra se na mých nohou podepsala tak, že je to doslova boj o každý metr. Pohled na mou plahočivou chůzi musí být tristní. K tomu se ještě přidává nejistota a napětí spojené s očekáváním, v jakém stavu a zda vůbec bude nalezen schovaný bicykl. Vrhám se do lesa a rovnou do pichlavého ostružiní - cože, není tam?! ... uf, naštěstí JE! A netknutý. - To je úleva.
Z posledních sil se přesunuji do první hospody v Nezbudskej Lúčce, na kterou narazím. Na záchodech u umyvadla provádím spíše symbolickou očistu, dávám si pivo a k němu vynikající korbáčiky. Dvě dvanáctky z Martina dokonávají dílo zkázy. Nejraději bych to zařízl ve spacáku hned pod stolem, ale z posledních sil jedu v tomto skutečně zbědovaném stavu na místo předvčerejšího noclehu, kam přijíždím už skoro za tmy. K mému nepříjemnému překvapení je ale pole zorané - naštěstí se na jeho okraji místo pro stan najde. V něm pak o chvíli později doslova upadám do kómatu.

Pátek 23. 8.

Trasa: Strečno - Roháčska dolina
Kolo: 103,5 kilometru

To poslední, na co jsem brzy ráno po probuzení pomyslel, bylo vstávání. Popohnal mě až traktor, který (tak jako minule) přijel orat a činil tak nedaleko mé hlavy. Je ale mlha, a tak mě odhodlaný traktorista snad ani neviděl. Každopádně balím rychle, respektive tak, jak mi mé bolavé a ospalé tělo dovoluje. Na dohled od nocležiště je na hlavní silnici bistro, kde snídám čaj a chutnou klobásu. Pak už ale začínám svou dnešní cyklistickou řeholi. Nohy, důkladně opotřebené dvoudenním pochodem, se kupodivu šlapání nijak nebrání. Přes Strečno, Varín, Belou jedu do Terchovej, na kole tak projíždím trasu, kterou jsem včera absolvoval autobusem a pěšky. V Terchovej dělám krátkou zajížďku přes Tiesňavy na okraj Vrátnej doliny. Na jejím konci se vysoko tyčí Velký Kriváň a vůbec pohled na mohutný hřeben ve mně vzbuzuje pocit uspokojení z odvedené "práce".
Slunce se dnes opět neúnavně snaží ukázat se v co nejlepším světle - je krásně. Kousek za Terchovou začíná ostré 14 %ní stoupání do sedla Rovná hora (751 m) se zajímavým rozhledem. Odtud se velice rychlým sjezdem (75 km/h) nořím do hlubokého údolí říčky Zázrivky, kterou za nepřetržitého mírného klesání sleduji 11 kilometrů až do Párnice na hlavní silnici do Dolného Kubína. V obchodě tu doplňuji zásoby a u stolku před ním hned i obědvám. Další cestu zpestřují báječná panoramata: před nosem se vypíná špičatý Velký Choč (1611 m) a v zádech cítím monumentální Malou Fatru. V Dolném Kubíně jsem jako mávnutím kouzelného proutku. Trochu se projíždím po centru a zastavuji u knihkupectví, kde za poslední slovenské peníze nakupuji turistickou mapu Západních Tater a alespoň schematickou mapku Slovenska. Pak ještě měním poslední české peníze a na vlakovém nádraží zjišťuji, jak se dostanu domů - vidím to na pozítří z Liptovského Mikuláše.
Z Dolného Kubína pokračuji na severozápad podél řeky Oravy. Silnice je hlavní tah do Polska s dosti hustým provozem včetně kamionů, ale nějak mně to nevadí. Turistická sezóna je v plném proudu - kromě Poláků, kterých je tu zhruba tolik jako v českém západním pohraničí Němců, potkávám na zhruba dvaceti kilometrech auta z deseti států. Oravská krajina i vesnice se zcela vymykají tomu, co jsem cestou sem zatím viděl. Dědiny vypadají čistě a upraveně, každá jako malý skanzen s velkou částí zástavby  tvořenou malebnými dřevěnicemi. Připomíná mi to Lužické hory, tady však tyto dřevěné domky vypadají úplně jinak. Za každou vesnicí následují pečlivě obhospodařované podlouhlé pruhy políček, na nichž je docela živo. Tu se suší seno, tu dobývají brambory, všude se pilně pracuje.
V Podbielu zatáčím na vedlejší silnici a začínám zvolna stoupat směrem k horám, které občas vykukují v dálce přede mnou. Je teprve pět odpoledne a už jsem zdolal 90 kilometrů - dávám si tedy delší pauzu a nad novou mapou plánuji zítřejší túru v Roháčích. O kus dále pak v Habovce usedám do téměř prázdné restaurace - mám chuť se konečně pořádně nažrat, ale nakonec zůstávám u osvědčené klobásy. Pro jistotu si dávám dvě a k tomu pivo. Obsluha stojí za prd - posuďte sami: přijdou hosté, sednou si ke stolu, po více než pěti minutách však lokál rozladěni opouštějí, nikdo si jich totiž nevšímá. Já jsem pivo dostal až po půl hodině spolu s jídlem. Z tohoto důvodu ani nelituji trapas, který nastal při placení. Bohužel jsem si neuvědomil, že klobásy se platí podle váhy (a že jsem pane spořádal dva mamlasy), a tak mě číšník cenou 148 Sk docela zaskočil, zvlášť když jsem věděl, že z peněženky víc než 143 nevyždímám. Naštěstí se proti zápornému spropitnému nijak výrazně neohradil a já jsem se raději rychle vypařil.
Zuberec o dva kilometry dále vypadá již jako naprosto regulérní turistické středisko. Patří k němu i nedaleký skanzen, Múzeum oravskej dediny v Brestové, za kterým již nadobro vjíždím do tmavého a vlhkého lesa a tím i do Roháčskej doliny. Táhlé a nepříjemné stoupání neustává - naopak. Mám toho plné zuby a začínám se rozhlížet, kam dnes složím hlavu. Po jedné z lesních cest sjíždím pár desítek metrů do lesa a po chvilce hledání nacházím vhodné místo pro postavení stanu. Jen mě zajímá, co na to medvěd. Alespoň aplikuji některá "protimedvědí" opatření ala Kanada, tj. jídlo a voňavé věci raději dál od stanu. V něm pak sladce usínám.

Sobota 24. 8.

Trasa: Roháčska dolina - Liptovský Mikuláš
Pěší túra: 5,5 hodiny
Kolo: 54,7 kilometru

Na dnešní horskou túru se těším jako malé dítě, a to i přesto, že zřetelně pociťuji, jak mě poslední fyzicky náročné dny poznamenaly. A ani dnes nic nebude zadarmo. Hned po ránu se sotva probuzené a řádně ztuhlé tělo musí nekompromisně zakousnout do nepříjemného táhlého osmikilometrového stoupání k výchozímu bodu u Ťatliakovy chaty ve výšce 1360 metrů. A je to skutečně malé peklíčko, sklon graduje s každým dalším metrem. V polovině kopce je parkoviště, které se už teď začíná solidně plnit. Zastavuji na nezbytnou snídani, přičemž se dávám do řeči s dvěma pěšími kolegy s velkými batohy, kteří sem dostopovali z Plzně. Osádky aut již musí další čtyři kilometry šlapat pěšky, zatímco já pokračuji po úzké a až zbytečně strmé asfaltce dál. O moc rychlejší než chodci ale stejně nejsem a mám skutečně co dělat to na naloženém kole vyjet. Tomu říkám důkladná rozcvička po ránu.
Na místě po delším váhání a drobném zmatkování schovávám naložené kolo v porostu podél cesty (a to ne zrovna dokonale) a po zelené značce vyrážím jen s malým batohem na zádech nahoru do sedla Zábrať (1656 m). Cesta stoupá v četných serpentinách lesem, který však postupně řídne a přechází v kosodřevinu a horské louky. Objevuje se úchvatné horské panorama. Bez těžkého batohu, který jsem musel vláčet po Malé Fatře, se jde o poznání lépe a tak ani v sedle neodpočívám a ihned pokračuji vpravo po hřebeni na první horu - Rakoň (1876 m). Díky svižnému tempu (o půl hodiny rychleji než udává mapa) se mi podařilo předběhnout doslova desítky turistů a tak další stoupání po slovensko-polské hranici už je téměř sólová záležitost. Mohutný Volovec (2063 m) je vynikajícím rozhledovým bodem. Na východě, kam až oko dohlédne, se táhnou vysoké rozeklané hřbety a ční vrcholy Západných Tater, na západě se ve stínu dalších velikánů lesknou temné hladiny Roháčských ples a pod nimi se hluboko v zalesněné dolině jako tenká stužka vlní přístupová silnice. Oči však stejně nejvíce provokuje pohled na skalnatý štít Ostrého Roháče, který je právě na řadě - budí respekt a způsobuje mírné mrazení v zádech. Sestupuji do Jamníckého sedla a pak už se na něj šplhám. Výstup po stezce vedoucí prudce vzhůru po okraji srázu do Smutné doliny, zajištěný četnými řetězy, bez nichž by byl snad nemyslitelný, nepostrádá příchuť adrenalinu. Zejména úsek (řetěz) těsně pod vrcholem ve výšce 2088 metrů je velice chutný. Nahoře dávám pořádnou pauzu.
Sestup na druhou stranu roháče už není tak krkolomný a je bez řetězů. V sedle pod ním chvilku pozoruji asi desetičlenné stádo kamzíků, kteří pomalu sestupují po protějším travnatém svahu. Na rozdíl od nich se já musím znovu škrábat nahoru - na dnešní nejvyšší bod - Plačlivé (2124 metrů). Naštěstí to není zdaleka tak náročné jako na Ostrý Roháč. Kochám se báječnými rozhledy, svačím a pozoruji mumraj, způsobený účastníky nějakého hardcore duatlonu, jež zde má cíl. Je skoro poledne a pomalu se začíná horšit počasí. Na obloze přibývá mraků a některé tmavnou. Jsem však v klidu, stejně mě už dnes čeká jen cesta dolů. Nejprve přes nevýrazný vrchol Nohavica (2052 m) sestoupím do Smutného sedla (1962 m) (odkud by se dalo po hřebeni pokračovat dále na Tri Kopy, Baníkov a další vrcholy, které vypadají velice vyzývavě, ale teď už na ně nezbývá čas ani síly) a pak dlouho klesám Smutnou dolinou až k Ťatliakově chatě, kde jsem kolem druhé hodiny odpoledne. Nezbývá než dodat, že hlavně tímto závěrečným sestupem se mi podařilo docela slušně odvařit kolena, která tím okoření nejen následnou jízdu do Liptovského Mikuláše, ale posléze i závěr výletu o několik dní později.
Vyzvedávám si kolo z "úschovny" v roští a na lavičkách před chatou provádím přeměnu turisty v cyklistu. Půjčený dalekohled odhaluje pouhým okem neviditelné detaily - prozrazuje například, že na Ostrý Roháč je teď odpoledne třeba vystát nekonečnou frontu. Moc těm špalírům lidí na hřebeni ale nezávidím. Vypadá to, že počasí už dnes bude jen blbý a blbější. Před jeho nepřízní raději ujíždím - vychutnávám si dlouhý sjezd až do Zuberce, kde nabírám směr Liptovský Mikuláš. Zvolna se posunuji podhorským krajem. Očekávám tu nějaké mírné stoupání, rozhodně nic zabijáckého - to jsem však hodně na omylu. Silnice se v obrovských vlnách dlouhé kilometry šplhá stále vzhůru - stoupání nebere konce, namožená kolena trpí. Po pravé straně se otevírají letecké pohledy do krajiny, v dálce rozpoznávám mohutný Velký Choč. Odhaduji, že jsem se dostal do výšky nějakých 1100 metrů, ale nevím. Konečně přijíždím do sedla. Odpočívám, občerstvuji se a momentálně nemám skutečně kam chvátat - přímo před mým nosem se doslova žení všichni čerti, bouřka obchází kolem jako mlsný pes. O kus dál se po výjezdu z lesa otevírá nečekaně výborný výhled - jako na dlani tu mám většinu Liptova, nad ním dramatickou oblohu, jen ty Nízké Tatry na obzoru si musím domýšlet. Následuje sladká odměna za podstoupenou námahu a nemůže být lepší - sjezd z hor je zde velice solidní, nahoru bych znovu šlapat nechtěl...
Za Matiašovcemi se pomalu začínám rozhlížet, kam dnes večer složím hlavu. Sem tam odbočím na polní cestu, porozhlédnu se a pokračuji dále. V jedné chvíli, kdy se znovu vracím na silnici, se najednou kolem prožene skupinka čtyř naložených cyklistů. Bez váhání vyrážím za nimi a připojuji se do rozjetého rychlíku. Ani si mě nevšímají, tahoun dál neúnavně dupe do pedálů. Jízdu rychlostí, které už bych teď sám nebyl schopen, a to téměř bez námahy, rozhodně kvituji. Dokonce nějak zapomínám i na hledání noclehu. Místo toho se jako mávnutím kouzelného proutku ocitám před nádražím v Liptovském Mikuláši. Musím vyslovit díky za to báječné svezení. A mám docela štěstí, za necelé dvě hodiny odjíždí noční rychlík do Prahy. Není co řešit. Před nádražím odstrojuji bicykl a s menšími problémy cpu všechny věci do krosny. Vybírám si peníze z bankomatu, kupuji jízdenku a podávám kolo. Vše jde jako na drátkách a po deváté hodině už sedím ve vlaku. Vystupuji v Pardubicích v půl páté ráno.

Neděle 25. 8. a Pondělí 26. 8.

Pomalu se blíží státnice, a proto následují dva dny sladkého nicnedělání v Pardubicích.:)

Úterý 27. 8.

Trasa: Pardubice - Blaník
Kolo: 115 kilometrů

No, ale teď už toho poflakování bylo tak akorát dost, nezbývá než se pomalu vrátit domů a začít sakra něco dělat. Je to tam skoro 300 kilometrů a doufám, že to nezabere víc než dva dny.
Přes městské části Rosice a Svítkov opuštím Pardubice a zvolna mířím k Heřmanovu Městci. Za městem mě vítá nádherné letní dopoledne leč i vcelku silný protivítr - zmetek jeden jihovýchodní. Cesta díky němu ubíhá pomalu, a co teprve když se k větru přidá ještě táhlé stoupání na Seč. Železné hory mě však nemůžou hned na začátku rozházet, ještě mě čeká pěkná štreka. Sjíždím do údolí a zvlněnou krajinou pokračuji do Golčova Jeníkova. Stočil jsem se trochu více na západ a tak už vítr není jenom kontraproduktivní. Po cestě trhám ještě nezralé ovoce - jablka a švestky. Za G. Jeníkovem přibývá lesů a tak tu v příjemném prostředí po více než padesáti kilometrech dávám první větší pauzu určenou k doplnění energie.
Poté neúnavně pokračuji dále. Po překonání nevýrazného hřbetu (bezmála 600 m n. m.) se předlouhým sjezdem rázem ocitám v údolí Sázavy v Ledči. Míjím hrad, přejíždím řeku a na náměstí vybírám prachy z bankomatu. Pak už zrychleně nabírám směr Čechtice a pokračuji jedním z dnešních nejzajímavějších úseků - vrcholem je přejezd po mostě nad Vodní nádrží Švihov na Želivce. Nedaleko odtud protínám hlavní dopravní tepnu - dálnici D1 a po dalších osmi kilometrech konečně přijíždím do Čechtic k Blance. Následuje více než hodinový relax...
Tato příjemná návštěva však rovněž bohužel rozdala karty na celý zbytek dne. Pod vahou plně naloženého kola povolil stojánek a při pádu se záhadným způsobem pošramotila přehazovačka. Čechtice tak opouštím maximálně rozladěný a ještě s večerem na krku. Od rána jsem urazil sotva 100 kilometrů, a na zítřek tak zřejmě zbude "rodinná" porce. Končím tu křeč po 115 km mezi Načeradcem a Louňovicemi, kde na úpatí vrchu Velký Blaník v lese stavím stan. Jsem docela rád, že to je poslední nocleh na divoko a poprvé na této cestě se těším domů.

Středa 28. 8.

Trasa: Blaník - Domažlice
Kolo: 183,4 kilometru

Vstávám relativně brzy, ale když si uvědomím, co mě čeká, nejraději bych zalezl zpátky do vyhřátého spacáku. Je zataženo (to už jsem neviděl, ani nepamatuji), mlha a vůbec tak nějak nevlídno. V chladném ránu sjíždím do Louňovic a kousek za nimi hned někdo zkouší mou psychickou odolnost - musím absolvovat nepříjemnou a demoralizující objížďku, vedoucí po skutečně zastrčených asfaltkách. Naštěstí se mi alespoň podařilo vyštelovat přehazovačku Zpět na hlavní silnici se napojuji až v Jankově a cesta po ní do Votic ubíhá nesrovnatelně rychleji. V okolí tohoto středočeského městečka projíždím takovým klasickým českým venkovem. Ve stylu /\/\/ pokračuji až do dvojměstí Sedlec-Prčice. Počasí se stále nechce umoudřit, spíš se horší - těsně nad hlavou se válí šedé cáry a bílé chuchvalce mlhy, naštěstí neprší. Začíná nekonečné stoupání na 700 metrů vysoký hřeben. Kraji, jímž projíždím se z jistých důvodů přezdívá Česká Sibiř. Vděčí za to hlavně drsným podmínkám, jež tu panují právě díky nadmořské výšce. Výstup na hřeben mi bere hodně sil. Nahoře střídám okresy jako ponožky:) - nejprve z okr. Benešov přejíždím do okr. Tábor, ten však po půl kilometru opouštím, abych si na chvilku vyzkoušel asfalt v okr. Příbram předtím, než se definitivně usadím v okrese Písek. :) Do Milevska již převážně klesám, ale žádné velké labůžo to není, od šlapání si moc neodpočinu. Přijíždím tam řádně vyhladovělý, a tak hned zalézám do levné restaurace a na stůl objednávám smažák a pivo. Je po jedenácté hodině a za sebou mám přes 60 kilometrů. Asi tak třetinu dnešní cesty.
Za Milevskem se mi opět zvedá cyklistická nálada - jsem nasycený, počasí se pomalu lepší a projíždím příjemně zalesněným krajem v okolí řek Vltavy a Otavy. Nedaleko Zvíkova pak obě krátce za sebou přejíždím a rozhodně kvituji... Před Varvažovem je objížďka - to už je dneska druhá. Nemám ale vůbec chuť přidávat si další kilometry navíc, rozhoduji se ji ignorovat, na kole to jistě musím projet. Přijíždím k uzavřenému mostu, který je pochroumaný nedávnou povodní, kolo tlačím na druhou stranu a pokračuji bez problémů dál. Objížďka nebyla sice ani o kilometr delší, ale kdo to mohl tušit? :) Projíždím Miroticemi a na konci tohoto městečka začíná nečekaně pršet. Schovávám se na benzínce, vypadá to, že hned tak nepřestane. Doplňuji alespoň zásoby vody a jídla. Vítr, parchant, unáší dešťové mraky jen velmi velmi pomalu, ke všemu ještě mým směrem. I když po půl hodině pršet přestává, několikrát se mi pak cestou daří déšť dohnat. V Blatné mě to pronásledování vody už přestává bavit, dávám malou sváču a čekám než se řádně vyčasí. A to netrvá dlouho - slunce najednou připaluje o sto šest. Projíždím Blatnou, kde jsou stále velice patrné povodňové škody a po hlavní silnici pokračuji ještě dalších osm kilometrů až do Tchořovic, kde se konečně nořím mezi zastrčené vísky. Přes Chanovice a Defurovy Lažany se napojuji na poněkud lepší silnici a nabírám směr Klatovy. Od nich mě ještě odděluje přes dvacet kilometrů a hlavně nepříjemné kopce v okolí Plánice. K tomu se ještě začínají velice hlasitě ozývat kolena, která jsem si namohl už v Roháčích. Při jízdě tolik ne, ale když na chvíli zastavím, tak je pak nemůžu vůbec rozhýbat a cítím v nich obrovský tlak. V Klatovech zaznamenávám první krizi. Řeším to důkladným doplňováním energie na tradiční pumpě u výpadovky na Domažlice. Dlouhá pauza znamená solidní pnutí v kolenou. Ale těch posledních 30 kilometrů už zvládnu v jakémkoliv stavu. Znám to tu jako své boty - pár poctivých stoupání a sjezdů cestou do Kdyně a už jsem prakticky doma v Domažlicích. Tam přijíždím značně vyčerpán - 183 kilometrů na naloženém kole v jednom dni - to je určitě rekord!

PS: Všechny slovenské hory a našlapané kilometry cítím v kolenou ještě několik dní, ale rozhodně to stálo za to...