Středa 25. 8.                                                           ! Mapa cesty a výškový profil

Trasa: Domažlice - Regensburg (Donauradweg)
Ujeto: 119,41 km

Po dvoudenním otálení s odjezdem, které bylo zaviněno včerejším vydatným deštěm a předvčerejší neschopností se sbalit, konečně vyrážím dnes po poledni směrem na hraniční přechod Folmava. Je stále ještě zataženo a vyhlídky nejsou dle předpovědi počasí o moc lepší. V letošní sezóně jsem toho na kole věru mnoho nenajezdil, a proto hned v prvním táhlém ale mírném stoupání z Babylonu směrem k České Kubici mám problémy s váhou svého bicyklu. Co chci proboha dělat v Alpách? I s nákladem váží kolo zhruba 38 kg. A je to poznat. Kromě klasické zátěže jako je stan, spacák, karimatka, vařič a nějakého oblečení a nářadí vezu zásobu jídla na týden, 4,5 litru vody a samozřejmě foťák se stativem.
Sjíždím s tím ke státní hranici a mírně zanedbané české pohraničí měním za upravený bavorský venkov. Rázem jsem v prvním městečku - Furth im Wald. Za ním začínám bojovat se zákeřným protivětrem, který mě bude provázet po několik dní, prakticky napříč celým Bavorskem. Projíždím okresním městem Cham a přicházejí nepříjemné kopce, které mě dávají opravdu zabrat. Sil tu citelně ubylo. V městečku Falkenstein začíná cyklostezka do Regensburgu, která je celá vedená po tělese bývalé železnice. Nemá sice asfaltový povrch, ale díky mírnému sklonu se po ní jede velmi příjemně. V mém směru navíc převažují klesání, a tak mi i přes jednu objížďku cesta do Regensburgu rychle ubíhá.
Regensburg (Řezno) má asi 120 000 obyvatel a je to takový malý architektonický klenot. U nás snese srovnání snad jedině s Prahou. Najdete tu románský kamenný most z 12. století - je to nejstarší zachovaný most ve střední Evropě, dále zbytky římských staveb, gotický dóm, četné kláštery, románské a gotické kostely, gotickou starou radnici a spoustu dalších památek. Celé historické centrum je poměrně rozsáhlé se spletitou sítí uliček a náměstí s obchody a kavárnami. Přijel jsem už hodně večer, ale město bylo stále plné lidí. "Vychutnal" jsem si tu dvě nebo tři krátké dešťové přeháňky a pomalu vyrazil podél Dunaje z města pryč. Musím poznamenat, že skoro celé Řezno jsem projel po luxusních cyklostezkách. A jak později zjistím, Němci se zpravidla ve všech větších městech umějí o pohodlí cyklisty dobře postarat. Napojil jsem se tedy na populární "cyklodálnici"- Donauradweg a začal hledat, kam dnes složím hlavu. Dlouho jsem nic nenacházel, tma na krku, a proto jsem se po nějakých 15 kilometrech rozhodl jednoduše zakotvit stranou od cyklostezky u lavičky přímo na břehu Dunaje. Postavil jsem stan, kolo schoval do kukuřice, navečeřel se a zaplul do spacáku. Po prvním dni jsem toho měl plné zuby.

Čtvrtek 26. 8.

Trasa: Matting - Riedensheim
Ujeto: 116,69 km

V noci začalo pršet a ráno pokračuje. Jsou to spíš takové vydatné přeháňky, ale zataženo je řádně. Snídám sice už v osm, ale stejně čekám až se vyprší a nakonec se balím až po půl desáté. Nejprve po blátivé cyklostezce, ale zanedlouho už po mokrém asfaltu, sleduji tok Dunaje a přes lázně Bad Abbach jedu do Kelheimu. Tady přečkávám další přeháňku a za městem vyjíždím pořádný kopec. Cesta ubíhá přes vesnice a městečka podobná si sobě jako vejce vejci. Na polích se střídá kukuřice, dávno sklizené obilí, brambory, chmel, různá zelenina. Víceméně rovina, vytrvalý protivítr. Přiblížilo se další "velkoměsto" se 100 000 obyvateli - Ingolstadt. Rovněž oplývá malebným centrem s celou řadou stavebních památek a skvělými cyklostezkami. Moc se tu ale nezdržuji a raději se nořím do lužních lesů za městem. K večeru přijíždím do Neuburgu a.d. Donau. Je to sice menší město, ale opět s úchvatným historickým centrem na kopci nad řekou. Už delší dobu jsem pozoroval, jak se obloha na obzoru hrozivě zatahuje - proto nikam nechvátám a radši vyčkávám, než se ta mela přežene. Je už skoro tma, když pak po nějakých 6 kilometrech nacházím pěkné zastrčené místečko na nocleh.

Pátek 27. 8.

Trasa: Riedensheim - Illerkirchberg
Ujeto: 141,74 km

Sobota 28. 8.

Trasa: Illerkirchberg - Höll
Ujeto: 107,33 km

Neděle 29. 8.

Trasa: Höll - St. Luzisteig      
Ujeto: 101,15 km

Pondělí 30. 8.

Trasa: St. Luzisteig - Oberengadin
Ujeto: 102,16 km
Průsmyky: Parpan (1549 m) - stoupání 15 km (2 h), převýšení 970 m
   Albulapass (2312 m) - stoupání 21 km (3,5 h), převýšení 1360 m

Ranní pohled na polojasnou oblohu mi vlévá krev do žil. Den zahajuji skvělým rychlým sjezdem ze sedla do malebné vesnice Maienfeld v údolí Rýna. Tímto údolím pokračuji zhruba 20 kilometrů až do hlavního města kantonu Graubünden - Chur. Cesta nevede vyloženě po rovině, ale mírně se vlní. Jedu podél dálnice a souběžně vede i železnice, po níž co chvíli prosviští červená vlaková souprava. Rozhodně je na co koukat. Z údolních pastvin se zvonícími kravami strmě vyrůstají zalesněné svahy velehor korunované rozeklanými štíty. Vím, co mě čeká, a proto šetřím síly.
Město Chur mě samo o sobě moc neuchvátilo, ale jeho poloha v objetí horských velikánů je velice působivá. Hned na kraji města začíná první kruté stoupání - ze zhruba 580 m se musím vyšplhat do sedla Parpan (1549 m). Průsmyk to sice není na alpské poměry nijak vysoký, ale převýšením je srovnatelný s leckterou dvoutisícovkou. Některé jistě i předčí. Navíc můj dosavadní výškový rekord je jen Praděd - 1492 m. Stoupání je hlavně zpočátku dost ostré a pouhé pomyšlení na jeho délku je značně deprimující. Ke všemu je na silnici plné serpentin hustý provoz se spoustou autobusů a náklaďáků. Snažím se udržovat konstantní tempo bez zastávek, pomalu se šinu vzhůru, ale kilometry moc neubývají a musím zařadit sérii krátkých pauz. Před Churwaldenem se sklon naštěstí na chvilku zmírňuje a to nejhorší mám za sebou. Na průsmyk už to odtud není daleko, i když se ještě pořádně zapotím. Zatěžkávací zkoušku jsem tedy zvládl a chtělo by se mi napsat, že i bicykl obstál, ale to by nebyla tak docela pravda. Těsně před koncem stoupání se začaly z kazety osmikolečka ozývat podivné skřípavé zvuky. Dodatečně zjišťuji, že pastorky jsou mírně povoleny. Co s tím? Nářadí na opravu závad tohoto kalibru nevezu. Nezbude mi než pokračovat v jízdě a při tom doufat, že převodové ústrojí vydrží další zápřah.
Těsně za průsmykem je vesnice Valbella. Z ní i ze všech sousedních vesnic vedou lanovky a vleky na okolní 2500 - 2900 metrů vysoké hřebeny. Dávám tu delší pauzu na oběd a k načerpání sil. Časově jsem na tom docela dobře, je hodina po poledni, a proto se psychicky připravuji na další podobný, ba ještě horší kopec, který jsem se rozhodl zařadit do dnešního programu. Svou první dvoutisícovku - Albulapass. Nic mě k tomu sice nenutí, ale končit tuto etapu krátce po obědě po 50 km se mi už vůbec nechce. Za největším střediskem - nedalekým Lenzerheide - začíná konečně pořádný sjezd. Povrch silnice ale na švýcarské poměry nic moc. Zanedlouho odbočuji na vedlejší silničku s lepším asfaltem a hlavně s krásnými výhledy na okolní hory, která mě navádí přímo do údolí říčky Albula. Klesám tak těsně pod 1000 m a zvolna se blížím k vesnici Filisur, kde ve výšce 1032 m začíná 21 km dlouhé stoupání do výšky 2312 m na průsmyk Albulapass. Doufám, že ho zvládnu...
Z Filisuru jedu lesem, postupně nabírám výšku a díky sérii serpentin se brzy dostávám vysoko nad kaňon dravé horské řeky Albula. Silnice je v jednom místě doslova vytesána do kolmé skalní stěny, kde mě jen nízká zídka odděluje od několikasetmetrové propasti. Cestou na Albulu se spolu se mnou šplhá i jedna ze všudypřítomných švýcarských železnic. Využívá k tomu četných tunelů a důmyslných spirál. Několikrát v průběhu stoupání slyším kdesi nad sebou projet vlak, ale ani jednou jsem jej nezahlédl. Vidím pouze to odvážné stavební dílo, kterým tato dráha bezesporu je. Jsou to ale nepříjemné zvuky z osmikolečka, které mi pocit z jízdy poněkud kazí. Zdá se mi, že přidaly na intenzitě, proto se ve vsi Bergün zkouším zeptat na nějakou cyklodílnu. Ta zde pochopitelně žádná není a ani místní občan, kterého jsem se ptal, mi nebyl schopen pomoci. Alespoň mě povzbudil v další jízdě slovy: "To je v pohodě, to vydrží." I když připustil, že taková třeba i banální závada pocitu jistoty nepřidá. No nicméně pokračuji ve výstupu. Kus za Bergünem na mě přichází krize a několik dalších kilometrů lesem to jsou spíš muka. Zřetelně pociťuji, že už dnes šlapu druhý kopec. Akutní nedostatky energie či krize vždy řeším přísunem cukru, proto ve mně na několika dalších kilometrech mizí několik tatranek. Na Albule je nejhorší asi proměnlivý sklon stoupání. Je zde několik výživných úseků s poctivým 10 - 12 %ním stoupáním, které jsou proloženy chvílemi s mírnějším sklonem. U vesnice Preda, kde je malé nádraží, se krátce jede dokonce po rovině. Za Predou koleje definitivně mizí ve skoro šestikilometrovém tunelu a já bych tu údajně měl mít nejhorší za sebou. Mám i nemám, nahoře tedy ještě zdaleka nejsem a i těch posledních pět set výškových metrů na osmi kilometrech dá zabrat. Alespoň les už zvolna řídne a postupně se dostávám do pásma pastvin, skal a kamení. Tady se do mého zpoceného těla opírá studený vítr a nutí mě se přiobléci. Ten poslední úsek už jedu spíš silou vůle, takže i okolní třítisícové štíty mě nechávají docela chladným. Průsmyk už je naštěstí zdaleka vidět a umožňuje si tak na závěr rozložit zbytky sil.
Nahoře je hospoda, několik aut a skupinka motorkářů. Celkově docela málo lidí. Nechávám se vyfotit u vrcholové cedule a dlouhou dobu se kochám výhledy a odpočívám. Postupně jsem tu osiřel - i hospoda zavřela. S pocitem naprostého uspokojení a hlavně důkladně oblečen vyrážím na zasloužený osmikilometrový sjezd do údolí Innu. V jeho průběhu mi kvůli nerovnostem na silnici dvakrát padá pet-láhev s vodou. Její uchycení na brašnách totiž není dokonalé a druhý náraz o asfalt už samozřejmě nevydržela. Závěr sjezdu je v pěkných serpentinách a s výhledem na vesnici La Punt-Chamues (1687 m), do níž zakrátko vjíždím. Dávám se vlevo širokým údolím řeky Inn, jejíž zelenkavá barva vody jasně prozrazuje její ledovcový původ. Údolí je lemováno majestátními horami. Mírně klesám po samostatně vedené cyklostezce a hledám místo na přespání. Kolem samé udržované louky se zákazy vstupu a oplocené ostrůvky lesa. Jsem už netrpělivý, neboť mám hlad a každé šlápnutí i do mírného kopce bolí. Po chvíli ale přece jen jedu kolem příhodného lesíku, v němž kousek od cesty stavím stan, vařím večeři a únavou brzy usínám. Dnes to rozhodně byla královská etapa.

Úterý 31. 8.

Trasa: Oberengadin - Sta. Maria i. Münstertal
Ujeto: 50,14 km
Průsmyk: Pass dal Fuorn (2149 m), stoupání 15 km (2 h), převýšení 880 m

Ráno je docela pošmourno a hlavně chladno. Po včerejších galejích dnes musí rozhodně následovat odpočinkový den. Přejedu jen jeden průsmyk a etapu zakončím po zhruba 50 km v kempu ve vesnici Sta. Maria, který je ideálně položen hned na začátku stoupání na Passo dello Stelvio - můj hlavní cíl.
Volným tempem vyrážím dále po šotolinové cyklostezce podél Innu. Vede vesměs lesem a vysoko nad řekou, která zde protéká impozantní soutěskou. Netrvá dlouho a přijíždím do městečka Zernez (1472 m). V místním supermarketu Coop musím doplnit zásoby jídla. Hned poté důkladně doplňuji energii a čekám zda se trochu nezlepší počasí. A opravdu - oblačnost se částečně rozpouští a krajinu zalévají hřejivé paprsky dopoledního slunce. Začínám stoupat k průsmyku Pass dal Fuorn (2149 m). Od něj mě dělí nějakých 21 kilometrů, ale ne všechny jsou do kopce. Výjezd do sedla je totiž rozdělen na dvě části, mezi nimiž je několikakilometrový sjezd. Začátek stoupání je nejostřejší, většinu cesty je však sklon silnice mírnější než včera na Albulu a Parpan. Některé úseky jsou vyloženě odpočinkové a až v samém závěru je třeba znovu pořádně zabrat. Projíždím kouzelným úsekem lesa ve Švýcarském národním parku, který je jediný v této na přírodní krásy tak bohaté zemi. Je biosférickou rezervací a jeho ochrana se vztahuje na vysokohorské ekosystémy.
Na průsmyku je větší turistický mumraj než na Albulapassu, ale nejsou tu rozhodně žádné davy lidí. Tak akorát. Výhled do údolí je pěkný na obě strany, i když by mohlo být o něco méně oblačnosti, v níž se schovává většina vrcholků hor. Každopádně je čím se kochat. Mimo jiné v dálce jasně rozpoznávám úsek silnice stoupající k průsmyku Umbrailpass, kam se zítra chystám. Vypadá dost hrozivě a v kombinaci s pohledem do mapy z toho mírně mrazí v zádech. Na sjezd do údolí Münstertal se musím skoro zimně přiobléci, protože rozhodně není žádné vedro. Bunda i s větrovkou, teplé rukavice a pod přilbu čepička z Moiry - to vše se teď hodí. Třináctikilometrové klesání je vynikající. Široká silnice s perfektním asfaltem, na níž naložené kolo okamžitě nabírá slušnou rychlost. Skvělá a zasloužená odměna za absolvované stoupání. Dole v Sta. Maria jsem během chvilky. Vesnička je to velice malebná se starými rázovitými domy. Nejsou sice ani tři hodiny odpoledne, přesto mířím hned do místního kempu. Po zbytek dne už totiž hodlám jen relaxovat, abych si alespoň trochu odpočinul před zítřejším vyvrcholením celé cesty. Trochu mě rozladila jen vysoká cena, kterou tu za nocleh požadovali a hlavně to, že v ní nebyla zahrnuta sprcha. Celkem jsem vysolil 12 euro.

Středa 1. 9.

Trasa: Sta. Maria - Prato  
Ujeto: 42,86 km
Průsmyky: Umbrailpass (2503 m)
   Passo dello Stelvio (2758 m) - stoupání 16,5 km (3 h), převýšení 1370 m

... To, co člověka čeká přímo na vrcholu stoupání, se dá nazvat jediným slovem - jarmark. Stojí zde celá řada budov s hotely, restauracemi a obchody, bezpočet stánků se suvenýry a občerstvením, parkoviště jsou plná aut. Všude spousta lidí. Silnice vedoucí k průsmyku je totiž natolik impozantním dílem skýtajícím překrásná panoramata, že s velkým množstvím turistů tu člověk musí počítat a nesmí se tím nechat otrávit. Můžete odtud vyrazit na pěší túru či se nechat vyvézt lanovkou až do království věčného ledu. Stelvio je i lyžařským střediskem. Kvůli výhledu se vyplatí vylézt alespoň na vrchol Dreisprachenspitze (2834 m) těsně nad průsmykem, což zabere pár minut. Jako na dlani budete mít panorama monumentálních zaledněných třítisícovek v čele s nejvyšší dominantou - Mt. Ortler (3905 m). Přímo z průsmyku je zase úchvatný pohled na nekonečné serpentiny vinoucí se dolů směrem k Trafoi. Tam budu za nedlouho sjíždět. Ale rozhodně ze Stelvia nikam nechvátám. Vzhledem k podstoupené námaze si chci vše důkladně vychutnat. Trávím zde určitě víc než dvě hodiny. *** Cesta přes Passo dello Stelvio je nezapomenutelný zážitek.

Čtvrtek 2. 9.

Trasa: Prato - Stams  
Ujeto: 127,89 km
Průsmyk: Renschenpass (1508 m) - stoupání 10 km, převýšení 600 m

Pátek 3. 9.

Trasa: Stams - Gstadt am Chiemsee  
Ujeto: 180,85 km

Sobota 4. 9.

Trasa: Gstadt am Chiemsee - Straubing
Ujeto: 145,03 km

Neděle 5. 9.

Trasa: Straubing - Domažlice  
Ujeto: 95,71 km