Ekvádor 2006 - Deník z cestySobota 7. 10. 2006 - Pardubice - Madrid Cesta do Ekvádoru pro mě začíná jedno podzimní víkendové dopoledne v Pardubicích, odkud jedu vlakem do Prahy. Z "Hlaváku" pokračuji dále metrem na Kačerov, kde se potkávám s Karlem, vyzvedáváme ostatní a vyrážíme autem po dálnici směrem na Vídeň. Cestou se stavíme na oběd a poslední české pivo ve Znojmě. Ve Vídni na letišti auto necháváme na venkovním parkovišti, kde nás tři týdny stání přijdou na 113 €. Odbavujeme se a ve večerních hodinách nás čeká let Vídeň - Madrid. Nastává první zklamání z přístupu letecké společnosti Iberia. Ačkoliv se nejedná o žádnou nízkonákladovou společnost a let trvá bezmála tři hodiny, občerstvení (jídlo ani pití) v letadle není zahrnuto v ceně letenky a za blbou obloženou housku chtějí nehorázné money. Ještě že máme zásoby z ČR. Po příletu na letiště v Madridu si zařizujeme transfer do hotelu, neboť do Jižní Ameriky pokračujeme až druhý den v poledne. Iberia to tak má zařízené - nocleh i doprava je v ceně letenky. Ubytováni jsme ve čtyřhvězdičkovém hotelu TRYP-Diana nedaleko letiště. Je to celkem luxus. Neděle 8. 10. 2006 - Madrid - Quito
Ráno máme v hotelu zajištěnou snídani formou švédských stolů, takže si trochu kompenzujeme včerejší "faux-pas" Iberie. Přesouváme se zpět na letiště a v
poledne odlétáme z Madridu do Quita. Let trvá nějakých devět hodin. Po příletu do Quita v pozdním odpoledni nás překvapuje klid, který na ulicích a parkovišti
před letištní budovou panuje. Člověk byl podvědomě připraven na shon a dotěrné naháněče, ale ta neděle podvečer asi dělá své, protože jen o chvilku později se
přesvědčujeme, že totálně vylidněné je celé město. Na letišti si najímáme taxi, které nás všechny čtyři za 7 $ odváží do centra města přímo k hostelu The
Secret Garden, který jsem telefonicky zamluvil několik dní před odletem. Údajně se jedná o jeden z nejdoporučovanějších hostelů v celé Jižní Americe (z
nějakého důvodu není uveden v průvodci Lonely Planet) a musím potvrdit, že zejména střešní terasa a výhled z ní na historickou část města nás všechny dostal.
V hostelu nám připravili večeři (chilli noc carne) a nad místním pivem Pilsener jsme z terasy vychutnávali noční panorama Quita. Vzhledem k tomu, že terasa
byla de facto ve čtvrtém patře a náš pokoj se nacházel v přízemí, ihned po příletu jsme si potvrdili, že na 2 850 metrů, v nichž se Quito nachází, opravdu
aklimatizováni nejsme. Do schodů jsem funěl neuvěřitelně. Pondělí 9. 10. 2006 - Quito
Hned po ránu mě rozhodila zjištěná ztráta průvodce Lonely Planet, kterého jsem k pobavení ostatních včera pravděpodobně zanechal v letadle a nebo na letišti.
Budeme se muset porozhlédnout po novém vydání, protože to je celkem citelná ztráta. Výhled z terasy na probouzející se Quito a panorama okolních čtyřtisícových
hor byl díky nádhernému počasí nezapomenutelný. Na terase jsme si dali vynikající snídani (vaječnou omeletu, ovocný salát, čaj, džus, pečivo s marmeládou) a
vyrazili na prohlídku města. Asi půl dne jsme prolézali starou část města, která patří k nejlépe dochovaným ukázkám koloniální architektury v Jižní Americe.
Mimo jiné jsme zabrousili i k bazilice, která sice nepatří k nejstarším kostelům ve městě, ale co rozhodně stojí za to, je výhled ze špičky její věže, odkud
je celé město jako na dlani. Na oběd jsme zašli do typické místní restaurace/jídelny, abychom se poprvé setkali s nějakým lokálním pokrmem. Dali jsme si jedno
z denních menu, které zahrnovalo polévku s kouskem kuřecí kosti s masem, dušené kuře s rýží, brambory a banánem (seco de pollo) a meloun jako dezert - to celé
za 1,5 $. Byl to nicméně přece jen poněkud svérázný pokrm. Odpoledne jsme vyrazili do čtvrti Mariscal, kde se nachází většina hostelů, internetových kaváren,
obchodů a restaurací ve městě. Naštěstí se nám podařilo sehnat průvodce, takže konečně budeme moci řádně naplánovat další cestu po Ekvádoru, což jsme následně
zpět na terase hostelu učinili. Na večeři jsme vyrazili opět do města a byla to opět svérázná místní krmě v malé vývařovně - polévka, čtvrtka kuřete s rýží a
pitím. V hostelu jsme to spláchli dvěma pivky a bylo nám hej. Úterý 10. 10. 2006 - Quito - Laguna Quilotoa
Den zahájila snídaně v hostelu - smažená vejce a spol. - podobně jako předchozí den. Dopoledne jsme ještě vyrazili po obchodech, v Instituto Geográfico
Militar jsme nakoupili turistické mapy (respektive jejich kopie) pro místa, na nichž máme v plánu provozovat pěší turistiku, sehnali jsme plynové bomby k
vařičům a nakoupili nějaké potraviny. Pěšky jsme se přesunuli z hostelu na autobusové nádraží (Terminal Terestre) a nastoupili do autobusu směr Latacunga
(1,5 $). Tam jsme přesedli do rozhrkaného busu plného vesnických indiánů, který nás dovezl přes vysoké hory do vesnice Zumbahua. Bohužel jsme vysedli o
vesnici dříve, než jsme měli (to jsme ale netušili, že náš autobus směřuje až do našeho cílového města - holt ta španělština). Nicméně ještě s jedním párem
Francouzů, kteří s námi do vesnice dorazili jsme si najali camionetu, která nás odvezla zbývajících 15 km do vesnice Quilotoa, která leží na okraji
stejnojmenného kráterového jezera (Laguna Quilotoa) ve výšce 3800 metrů. Vesnici obývají výhradně indiáni kmene Quechua, kteří provozovali i hostel, v němž
jsme se ubytovali. V ceně ubytování (8 $) byla i večeře a snídaně. Středa 11. 10. 2006 - Laguna Quilotoa - Chugchilán
Ráno jsme hned po probuzení vyrazili k nedalekému okraji kráteru, abychom spatřili úchvatné panorama jezera a hor kolem. Na obzoru vyčnívaly zejména vulkány
Iliniza Sur a Iliniza Norte, za jedním hřebenem dokonce vykukovala špička Cotopaxi. Po snídani jsme vyrazili na trek vedoucí odtud do vesnice Chugchilán.
Stezka nejprve sledovala okraj kráteru, kde nám každé sebemenší stoupání velice intenzivně připomínalo, v jaké nadmořské výšce se nacházíme. Funěli jsme jako
staří netrénovaní důchodci, mě občas pálilo na plících a často jsme museli zastavovat. Lagunu jsme obešli zhruba z jedné čtvrtiny a následoval sestup do
vesničky Guayama, kde jsme se v místním koloniálu občerstvili jedním pivkem. Bylo akorát poledne, takže všude pobíhalo spousta dětí s miskami a hrníčky, které
zřejmě měly obědovou pauzu, hrály volejbal, atd. Za vesnicí nás čekal sestup do kaňonu Río Toachi a následně drsný výstup (to zejména kvůli nedostatku
aklimatizace) do vesnice Chugchilán, kde jsme se ubytovali v hostelu Cloud Forest (7 $ včetně večeře). Odpoledne a večer se pěkně zkazilo počasí, padla mlha a
mrholilo. Čtvrtek 12. 10. 2006 - Chugchilán - Parque Nacional Cotopaxi
Dnešní vstávání bylo naprosto smrtící, protože už ve 4 hodiny ráno odjíždíme autobusem přes Zumbahuu zpět do Latacungy. Jiná možnost ani nebyla - je
to pozdější ze dvou ranních spojů. Místní se zřejmě potřebují dostat včas se svým zbožím na trh do města. Aby autobus nikdo nezmeškal, řidič před
odjezdem celou vesnici hlasitě protroubí a to opakuje po cestě pravidelně, kdykoliv míjíme nějaké stavení. Po úzké a klikaté cestě to slušně peláší,
takže je to docela adrenalinová jízda. Ještě že je tma a nevidíme tak do strží pod námi. Co chvíli přistupují indiáni s objemnými zavazadly, která
tvoří nacpané pytle a krabice. Závozník má plno práce, protože se většina z nich nakládá na střechu autobusu. Při tom předvádí neuvěřitelné kousky.
Vyskakuje ještě před zastavením, během okamžiku je nahoře a když je vše naloženo a upevněno, dává ještě ze střechy znamení k odjezdu poklepáním na
kapotu, slézá dolů a kaskadérským způsobem naskakuje zpět do rozjíždějícího se vozu. Jak se později ještě několikrát přesvědčujeme, je to takový místní
folklór. Ekvádorský autobus vám zastaví prakticky kdekoliv, ale nástup musí proběhnout střelhbitě. V Latacunze jsme nakoupili nějaké jídlo a pití na
snídani a zásoby na nadcházející trek v NP Cotopaxi. Autobusem pokračujeme po Panamericaně směrem na Quito a vystupujeme z něj u odbočky do národního parku.
K výchozímu bodu túry je to ještě přes dvacet kilometrů, takže nastupuje smlouvání o ceně odvozu do parku. Po krátkém divadélku se nám daří
dohodnout rozumnou cenu a camionetou jedeme k museu, odkud pokračujeme pěšky k laguně Limpiopungo a dále směrem na Rumiňahui.
Kvůli dešti jsme postavili stany již nedlouho po poledni - zhruba ve 4000 metrech. Při přípravě večeře zjišťujeme, že jsme omylem koupili neochucené
instatní nudle - je to pěknej humus. Pátek 13. 10. 2006 - Parque Nacional Cotopaxi
Celou noc pršelo, ráno je všude kolem hustá mlha, takže váháme, zda vůbec vyrazit na plánovanou túru. Než jsme se nasnídali a připravili na cestu, mlha se
sice trochu zvedla, ale náš cíl - Volcán Rumiňahui zůstává v mracích. Na cestu vysokohorským páramem vyrážíme v 7:30. Máme celkem problémy se sledováním
nezřetelné stezky vedoucí k vrcholu, místy tápeme a bloudíme a proto jsme si i dost zašli, což nás stálo drahocenné síly. Po drsné námaze se nám nakonec i
přes nepříliš přívětivé počasí podařilo vyškrábat na vrcholový hřeben do výšky cca 4630 m. Původním plánem bylo po hřebeni sestoupit na druhou stranu hory a
dál až k Panamericaně. Nahoře je ale mlha, dál se podle všeho nikam pokračovat nedá a začínající déšť a krupky nás prakticky okamžitě obrací na cestu zpět.
Adrenalinový sestup po strmém a čím dál tím rozmočenějším blátivém svahu je maso - u mě navíc v kombinaci s hladem znamená těžkou energetickou krizi, kterou
částečně zahání musli tyčinka od kolegů. Plné zuby toho mají nicméně všichni a shodujeme se, že lézt v tomhle počasí až nahoru byla blbost. Po sestupu do
přívětivějších končin dáváme pauzu na oběd a pak už pokračujeme dolů až k laguně. Odtud musíme pěšky až k muzeu. Vzhledem k tomu, že z těch asi pěti aut,
která tu v pozdním odpoledni projela, nám nikdo nezastavil, musíme zde nouzově přenocovat. Nebyl to příjemný večer, protože už jsme se všichni viděli v
hostelu umytí a s plným žaludkem masa. Místo toho jsme tu slušně vykosili a k večeři mám suchou housku a samotné instantní nudle rovněž na sucho. Ostatní na
tom nejsou o mnoho lépe, alespoň že čaj byl, jak má být. Při čekání na spásný odvoz ven z parku začalo opět pršet a pokračuje až do rána. Ve stanu mizíme již
krátce po setmění. Sobota 14. 10. 2006 - Parque Nacional Cotopaxi - Baňos
Ráno se balíme a čekáme, zda nebudou jezdit nějaká auta. Prvních pár jich ale stejně míří směrem do parku. Jdeme tedy pěšky skoro až ke vstupní bráně, kde nás
konečně bere na korbu auto s hnojem. Za svezení každý platíme 1 dolar. Na Panamericaně stopujeme autobus do Ambata a tam přesedáme na další do Baňos, kam
přijíždíme někdy odpoledne. Dáváme si oběd v restauraci (já si dávám vepřovou kotletu a přílohou je rýže, čočka a brambory). Poté se ubytováváme v hostelu
Planta y Blanco a opět si dáváme obligátní pivko na střešní terase s pěkným výhledem na městečko a okolní svahy hor. Večer navštěvujeme místní baňos (termální
prameny), podle nichž je městečko pojmenováno, kde potkáváme zájezd Čechů a pak si dáváme výbornou večeři v mexické restauraci. Objednáváme si pivo i přesto,
že jsou o tomto víkendu volby a prodej alkoholu je zakázán. Slečna servírka nám vysvětluje situaci a pivo nabízí pod podmínkou, že láhev schováme pod stůl a
budeme je konzumovat z porcelánového hrnečku. Nemáme s tím problém - vždyť trocha zábavné konspirace neuškodí. Neděle 15. 10. 2006 - Baňos a okolí
Po snídani v hostelu si ve městě půjčujeme horská kola a vyrážíme na turisty oblíbený výlet směr Puyo. Jedná se o zhruba padesátikilometrový sjezd z hor na
okraj Amazonské nížiny. Většinu cesty jedeme vysoko nad kaňonem řeky Rio Pastaza, míjíme několik vodopádů (Manto de la Novia a Paillón del Diablo), projíždíme
pár vesnic a krajina cestou dolů nabývá čím dál tím více tropičtějšího charakteru. Celou cestu převážně klesáme, až v závěru je několik nepříjemných stoupání.
Nejedeme až do Puya a končíme ve vesničce Manta, odkud máme v plánu se vrátit busem zpět do Baňos, ale ještě před jeho příjezdem nás nabírá ochotný Ekvádorec
s camionetou, takže si z korby můžeme znovu zrekapitulovat právě absolvovanou cestu. Přiznám se, že pro mě osobně byl tenhle cyklovýlet jedním z
nejlepších zážitků z celé dovolené. Třešničkou na dortu pak byla večeře v místní argentinské restauraci - na takhle dokonalý steak člověk hned
tak nenarazí! Pondělí 16. 10. 2006 - Baňos - Candelaria
Repete včerejší snídaně v hostelu a balení. Dnes se potřebujeme dostat do vesnice Candelaria, která je výchozím bodem pro túru do národního parku Sangay.
Zkoušíme si pronajmout auto, ale přímá cesta je bohužel neprůjezdná kvůli srpnové erupci vulkánu Tungurahua, který se zvedá přímo nad městem. Proto musíme
zvolit cestu autobusem oklikou přes města Ambato a Riobamba. Ještě před odjezdem z Baňos si všímáme sloupce dýmu, který vychází z Vulkánu. Samotná hora ale z
města není vidět. Neváháme a pronajímáme si camionetu, která nás vyveze o několik kilometrů dál a o zhruba jeden kilometr výše za (nad) město, odkud máme celé
panorama čmoudící Tungurahuy jako na dlani. Výhled je dokonalý, vidět je i nejvyšší hora Ekvádoru Chimborazo. Po návratu do Baňos se naloďujeme na autobus do
Riobamby, tam se přemisťujeme na opačný konec města na jiné autobusové nádraží, odkud jedeme do vesnice Penipe, a tam si najímáme pickup, který nás veze
posledních zhruba 10 kilometrů do Candelarie, kam přijíždíme hodinu před setměním. Je to indiánská vesnička roztahaná ve strmém svahu vysoko nad řekou Rio
Blanco a ležící v očividně velice úrodném kraji. Je fascinující, kde všude jsou místní schopni umístit políčka a obdělávat půdu. Jdeme pěšky nad vesnici, a
protože jediné dostupné ubytování je cenově nedostupné (respektive na Ekvádorské poměry hodně cenově nadsazené), pokračujeme dále a už téměř za úplné tmy
rozbíjíme stany kdesi na pastvinách nedaleko cesty. Úterý 17. 10. 2006 - Candelaria - Parque Nacional Sangay
Po probuzení je zataženo, ale záhy zjišťujeme, že jsme se "ubytovali" na místě s nádhernými výhledy na všechny světové strany - přímo před očima nám trčí
Chimborazo a v dálce je vidět dokonce Cotopaxi. Po stezce vinoucí se podél našich stanů probíhá indián s bandaskou mléka, pro které si po ránu zaskočil na
pastvinu několik set výškových metrů z vesnice. Snídáme, balíme a vyrážíme. S tím, jak stoupáme stále hlouběji do národního parku, se počasí postupně lepší.
Cestou pozorujeme kolibříky a zanedlouho se v dálce před námi objevuje i náš cíl - Volcán El Altar. Stezka dále vede v podstatě neustále mírně
vzhůru pastvinami, vine se po svazích nad řekou Río Colantes a díky tomu, že je sucho, jde se pohodlně. Po několika hodinách potkáváme jediné 2 turisty
a nedlouho poté se před námi otevírá panorama monumentální zaledněné kaldery El Altaru. V závěru nás pak čeká brutální stoupání ke kráterovému jezeru -
Laguně Colantes, které nám vzhledem k nadmořské výšce bere velmi mnoho sil. Relativní nedostatek aklimatizace, který jsme každý pociťovali, nás po několikadenním
pobytu v těchto výškách docela překvapil. Scenérie El Altaru je ale neskutečná a západ slunce to jenom podtrhl. Stanujeme ve výšce cca 4250 - 4300 metrů,
což bylo poznat - večer byla slušná zima. Středa 18. 10. 2006 - Parque Nacional Sangay - Riobamba
V noci regulérně mrzlo. Ráno se ale rychle otepluje a za pár hodin už se pečeme pod rovníkovým pupenem v tričkách a kraťasech. Jdeme zpět stejnou cestou jako
včera, jen počasí - a tím pádem i panoramata - jsou ještě lepší než včera. Tím, že víceméně stále klesáme, cesta ubíhá o poznání rychleji, ale je nehorázné
vedro. Čím jsme níže, tím je nesnesitelnější. Dáváme pauzu na oběd a potkáváme skupinku jiných turistů. Před vesnicí Candelaria uhýbáme z cesty a míříme
oklikou přes louky a políčka, neboť se snažíme vyhnout ranger station, abychom neplatili vstup do parku (10 USD). Bylo to naivní počínání, vzhledem k tomu, že
tu mezi samými místňáky působíme jako pěst na oko, těžko jsme mohli zůstat neodhaleni. Ranger nás v pohodě a s úsměvem zkasíroval dodatečně, když nás na
motorce dostihnul u obchodu ve vesnici, kde jsme dvě hodiny čekali na autobus a občerstvovali se pivem a kolou. Autobus nás večer dopravil do Riobamby, kde
jsme se ubytovali v hostelu a zašli na steak "pro změnu" do argentinské restaurace. Noc stála celkem za hovno, protože celou dobu nám někdo pod okny vyřvával
v baru. Čtvrtek 19. 10. 2006 - Riobamba - Cuenca
Ráno vstáváme už ve čtvrt na sedm a v půl osmé vyrážíme busem do třetího největšího ekvádorského města - Cuenca. Jízda trvá zhruba 6 hodin a projíždíme
vynikající členitou Andskou krajinou. Hluboké kaňony, vyprahlá krajina i zelené úrodné kopce. V Cuence se ubytováváme v hotelu Milan a vyrážíme na odpolední
prohlídku města. Zjišťujeme, že Cuenca je možná ještě hezčí než Quito - jejich historická centra jsou obě zařazená na seznamu kulturních památek UNESCO.
Centrum Cuency působí kompaktnějším dojmem - se spoustou úzkých dlážděných uliček a převažujícími starými budovami. Půl dne nám nicméně na prohlídku celkem
stačí. Při prohlídce si dáváme takový polooběd (hamburger se smaženými bramborami) a večer pak jdeme na místní specialitu, kterou je cuy - pečené morče.
Není to jenom nějaká výstřelka, morčata se v Andách chovají pro maso tradičně (hlavně v Peru a Bolívii). Pro nás to bylo trochu nezvyklé, ale jinak
docela dobré, chuťově podobné králičímu masu. Pátek 20. 10. 2006 - Cuenca - Montaňita
Prakticky celý den jsme strávili v autobuse cestou k pobřeží Pacifiku. Zážitkem je nicméně průjezd různými krajinnými a vegetačními pásmy. Autobus cestou do
Guayaquilu (s více než 2 milióny obyvatel největšího ekvádorského města) nejprve stoupá do hor nad Cuencou do výšky bezmála 4000 metrů, kde projíždí národním
parkem Cajas a poté následuje několik desítek kilometrů dlouhý sjezd do pobřežní nížiny. Ze svahů hor se otevírá pohled, na jaký je člověk zvyklý spíše z
letadla - souvislá vrstva mraků hluboko (snad kilometr) pod námi. V dálce svítí zaledněné Chimborazo. Do mraků postupně vjíždíme, projíždíme mlžným pralesem a
sjíždíme do údolí s plantážemi banánů a kakaa. Krajina kolem Guayaquilu už pak je nedozírná rovina a samotné město nepůsobí na první pohled přívětivým dojmem.
Autobus nás vysazuje u rozestavěného terminálu. V šíleném shonu si na nádraží dáváme klasické místní almuerzo a dalším busem pokračujeme k pobřeží. Krajina na
západ od města je čím dál tím vyprahlejší a místy připomíná regulérní polopoušť se spoustou vysokých kaktusů. Přestupujeme v Santa Eleně a k večeru dorážíme
do letoviska Monaňita. Ubytováváme se v hostelu na pláži kousek za městem, kam se vracíme na večeři (ryba s rýží, houbami, salátem a smaženým banánem).
Posléze si dáváme několik drinků v baru. Sobota 21. 10. 2006 - Montaňita
Ráno jsme se stylově nasnídali před hostelem přímo na okraji pláže, zatímco před našima očima si první surfaři užívali příboje. Po nedlouhém dopoledním
koupání a vegetu jsme vyrazili do města na oběd. Odpoledne jsme si půjčili surfy a několik hodin blbli ve vlnách. Já jsem ze začátku neúspěšně zkoušel
bodysurfing na boogieboardu, ale klasický velký surfboard byl mnohem lepší. Na něm nebylo těžké se svézt. Párkrát se nám každému podařilo na prkno i
stoupnout, ale většinou jsme jezdili maximálně na břiše nebo na kolenou. Za celý den jsme se tím řáděním nicméně dost vyřídili - je to překvapivě velmi
fyzicky náročný sport. Večeři jsme si dali ve stejné restauraci jako včera. Neděle 22. 10. 2006 - Monataňita - Quito
Ráno se opakovala včerejší snídaně na pláži. Poté jsme se sbalili a vyrazili autobusem do městečka Puerto López, jednoho z hlavních středisek oblasti, které
je výchozím bodem do národního parku Machalilla. No po pravdě, byla to díra, jakou jsme v Ekvádoru ještě neviděli, se spoustou motorikš jako někde v Asii a
dotěrných naháněčů - zejména jedním konkrétním, který nás sledoval po celém městě a nedal se odbýt. Zakoupili jsme si jízdenky na přímý noční autobus "super
especial" do Quita a porozhlédli se po možnostech výletů na moře. Měli jsme v plánu výlet na ostrov Isla de la Plata, ale ten už vzhledem k našemu téměř
polednímu příjezdu nestíháme. Jako alternativní varianta je nám nabídnut výlet na nedaleký ostrůvek Isla Salango se šnorchlováním a jízdou na mořských
kajacích za 25 $. Pondělí 23. 10. 2006 - Quito - Papallacta
Od autobusu jsme se městskou hromadnou dopravou přesunuli k Mittad del Mundo, památníku na okraji města, kudy prochází rovník. Byli jsme tu pochopitelně brzo
a museli jsme tak ještě počkat, než v devět hodin otevřou. Mezitím jsme si dali lehkou snídani v malé restauraci poblíž. Poté jsme si v rychlosti prohlédli
monument (dovnitř jsme ani nešli) a zvěčnili se u rovníkové čáry, i když skutečný rovník prý prochází o pár set metrů dále :. Na místě skutečného rovníku se
nachází muzeum Inty Ňan, které jsme rovněž shlédli. Úterý 24. 10. 2006 - Papallacta - Río Arajuno
Brzy ráno se jdeme vykoupat do známých a velmi populárních termálních pramenů. Dle průvodce tu o některých víkendech může být až 2000 návštěvníků za den. To
nám dnes ani zdaleka nehrozí. Je tu k dispozici přes dvacet bazénků různé velikosti s rozličnou teplotou vody a vzhledem k časné hodině máme celý areál k
dispozici skoro jenom pro sebe. Po koupeli si v místní restauraci dáváme snídani, v hostelu se balíme a vyrážíme na hlavní silnici na okraj vesnice Papallacta
na autobus. Tím pokračujeme přes hory do oblasti Oriente, s Amazonskou nížinou a deštnými pralesy, která zaujímá východní část země. Jedeme do města Tena, kde
přestupujeme a pokračujeme do nedalekého městečka Misahuallí, odkud bychom měli vyrazit s průvodcem na několik dní do pralesa. Toho jsme si telefonicky
domluvili včera z Quita podle Lonely Planet. Středa 25. 10. 2006 - Río Arajuno (Ecoselva Cabaňas a okolí)
Za monotónních zvuků pralesa se spalo výborně. I když na střechu nad ránem dopadala voda jako by pršelo, po probuzení zjišťuji, že to se jenom přes noc
vysrážela vlhkost a voda tak kape ze stromů. Z naší skupinky vstávám jako první a fotím řeku a prales ještě částečně zahalený do mlhy. Za chvíli však po ní
nezbude ani památky a slunce pomalu začne připalovat… Za použití několika španělských slov se snažím komunikovat s průvodcem - ukazuje mi na mapě, kde přesně
jsme. Postupně vstávají ostatní a nad mapou trávíme ještě nějaký čas - průvodce má celkem přehled a popisuje nám ekvádorskou část Amazonie (tzv. Oriente),
kterou má slušně procestovanou. Jeho kolega nám mezitím připravil snídani - míchaná vajíčka, podobně vypadající smažený banán, housky s marmeládou, džus. Čtvrtek 26. 10. 2006 - Río Arajuno - Quito
Další úžasná noc v pralese. Po snídani jsme se nicméně sbalili na cestu zpět a ještě před odjezdem jsme si chvilku zablbli při posledním bodu programu v
Ecoselva Cabaňas - pokusné střelbě z foukačky. Byla to jenom krátká cvičná s délkou zhruba dva a půl metru, standardně k lovu indiáni používali zbraně dlouhé
3 a více metrů. Dvěma z nás se podařilo z asi 8 metrů zasáhnout kus manga, který sloužil jako terč. Cestou kánoí zpátky do Misahuallí jsme měli ještě pár
zastávek. První z nich byla v jakémsi útulku, kde se starali o zraněná zvířata, která původně v hojných počtech žila v místních pralesích. Dnes už je většina
z nich k vidění pouze v hlouběji v Amazonii a v několika málo rezeravacích, proto útulek funguje zároveň jako takové improvizované ZOO. Měli tu mimo jiné opice,
aguti, pekari, papoušky, ocelota, nosála, želvy, tukany a další. Další zastávkou podél Rio Napo byla návštěva ve skromném muzeu, kde jsme viděli ukázky různých
předmětů každodenní potřeby místních indiánů a modely všemožných důmyslných pastí, které používali při lovu. Na kánoi jsme ještě zvládli oběd v podobě rýže
se zeleninou a tuňákem a k tomu jako dezert vynikající šťavnatý ananas. Pátek 27. 10. 2006 - Quito - odlet přes Guayaquil
Sobota 28. 10. 2006 - přílet - Madrid
Neděle 29. 10. 2006 - Madrid - Pardubice
|
