Island 2007 - Deník z cesty
Den 0: Neděle, 1. července 2007 - Cesta na Island
Pro cestu na Island jsem zvolil německou leteckou společnost LTU, která létá dvakrát týdně z Mnichova do Reykjavíku a kromě příjemné ceny za letenku má i
vstřícnou politiku přepravy sportovního vybavení, mezi které patří např. jízdní kola. Bajk tak poletí tam i zpátky za 30 euro, které stála členská karta
aerolinek. S touto kartou se totiž za sportovní vybavení neplatí žádný poplatek a navíc se zvyšuje váhový limit na ostatní zavazadla na 30 kg. To je přesně
co potřebuju.
Do Mnichova mě odvezl ochotný kolega z práce autem, takže přeprava objemných a neforemných zavazadel až do cílové destinace byla pohodová. Akorát jsem musel
na letišti počkat několik hodin na odlet, který byl až po deváté večer.
Skoro celou cestu letadlem jsem schválně prospal, nemám totiž zamluvené žádné ubytování po příletu a místo toho plánuju rovnou vyrazit vstříc prvním
islandským kilometrům.
V Keflavíku přistáváme před jedenáctou místního času (rozdíl oproti ČR je teď v létě 2 hodiny) a slunce ještě trochu prosvítá skrz mraky na obzoru. Čekáme
snad hodinu, než nám přijedou zavazadla, a to ještě na jiném pásu, než bylo avizováno. Přesouvám se do hlavní haly, kde v koutě montuju dohromady kolo a
nakládám bagáž. Venku je pěkně hnusně, mrholí, a oproti Česku je docela kosa. Napadá mě, že jsem to s výběrem místa cyklistické dovolené přece jen možná
trochu přestřelil. : Před odjezdem z letiště ještě trochu poklimbávám na lavičkách v hale, žeru a čekám až se aspoň maličko rozední (ne že by teda byla úplná
tma) a přestane mrholit.
Den 1: Pondělí, 2. července 2007 - Přes Reykjavík k vodopádu Glymur (141,53 km)
Kolem čtvrté ráno konečně vyrážím na cestu do Reykajavíku, který je od letiště vzdálený 50 kilometrů. Všechny internetové zdroje cyklisty od tohoto úseku
zrazují, jednak kvůli frekventované silnici a jednak kvůli monotónní pusté krajině a obvykle silnému větru. Dokonce prý již byly případy cyklistů, kteří
cestu z letiště do Reykjavíku absolvovali ve špatném počasí a hned si měnili zpáteční odlet na nejbližší možný termín. Teď v noci samozřejmě není na
dálnici provoz skoro žádný a ani vítr nefouká. Můžu si tak vychutnávat netradiční sopečnou krajinu skoro bez vegetace, nedaleké moře, vulkanické pahorky na
obzoru a hlavně nezvyklou vůni Islandu. I když je tak začátek relativně pohodový, hlavou se mi honí obavy, jak to tu budu v téhle pustině zvládat. Silnice je
víceméně rovná, jen mírně se vlní a jede se poměrně dobře. Rychle si zvykám na jízdu na naloženém vehiklu a v hlavním městě jsem jako mávnutím kouzelného
proutku.
Projíždím roztahaná předměstí Reykajvíku a mířím přímo do centra města. Kvůli špatnému odbočení si bohužel zajíždím pár kilometrů navíc. Po cestě potkávám dva
zhruba padesátileté cykloturisty z Německa, kteří zřejmě přiletěli letadlem se mnou a teď směřují do místního kempu. Já se nemám v úmyslu ve městě moc
zdržovat a ještě dnes chci pár desítek kiláků urazit. Na snídani zastavuji u dominanty města - monumentální betonové katedrály Hallgrímskirkja. Zatažená obloha
se pomalu ale jistě vyjasňuje a dělá se pěkný den. Až na tu teplotu - do patnáctky to má teď po ránu ještě hodně daleko. Obdivuji vrcholy 900 metrů vysokého
pohoří Esja se zbytky sněhu, které vykoukly z mraků.
Katedrála Hallgríms-
kirkja |
|
Skulptura na nábřeží v centru Reykjavíku,
v pozadí pohoří Esja |
|
Nejvyšší vodopád Islandu - Glymur |
|
Islanďani nejsou očividně žádná ranní ptáčata - na to že je pondělí, se život ve městě začíná probouzet až po osmé hodině. Čekám, až otevřou krámy, abych mohl
nakoupit pečivo a další potřebnosti jako podrobnou mapu nebo plynovou bombu k vařiči. Kromě toho si měním pár islandských korun a v jednom cykloservisu se
ptám na krabici od kola, kterou budu potřebovat na zpáteční odlet. Tu starou jsem nechal pohozenou v letištní hale. Prý to nebude problém, akorát si mám
zavolat pár dní předem, aby mi jí schovali… Trochu se mi motá hlava z místních cen - atlas v přepočtu za víc než 50 euro, chleba přes 100 Kč!
V Reykjavíku tak nakonec trávím několik hodin, ale žádná velká prohlídka města se nekoná. Přiznám se, že na první pohled mě nijak moc nezaujalo. Působí víc
jako americké než evropské město. A jak záhy shledávám - není vůbec přívětivé k cyklistům! Snažím se sice frekventovaným čtyřproudovým magistrálám vyhnout seč
se dá, ale výpadovka z města je jenom jedna, takže asi desetikilometrový úsek po dálnici je opravdu nepříjemný. Jinudy se jet nedá. Hustého provozu si pak
užívám ještě dalších 30 kilometrů pro změnu po úzké hlavní silnici č. 1 směrem na Akranes.
Zklidnění přichází až poté, co z hlavního tahu odbočuji na okružní silnici vedoucí kolem fjordu Hvalfjörður - většina aut mizí v tunelu, do kterého je
cyklistům vjezd zakázán. Místo toho mě čeká 60 km zajížďka, která ale vzhledem k okolní scenérii a pěknému počasí rozhodně stojí za to. Jediná vada na kráse
je silný protivítr, který se odpoledne zvedl a začal mě pěkně trápit. Naštěstí jsem přijel na Island na podobné patálie psychicky připraven a spíš podvědomě
očekávám ještě mnohem horší podmínky. Dnešních posledních 30 km je ale opravdu boj, na který z Česka moc zvyklý nejsem.
Na konci fjordu pak ještě na sklonku dne vyrážím na krátkou pěší túru k nejvyššímu islandskému vodopádu Glymur, který se řítí z 200 metrové skalní stěny do
hlubokého kaňonu. Je to vcelku impozantní podívaná. Nedaleko od hlavní silnice a odbočky k vodopádu pak stavím stan mezi zakrslými stromy.
Na hlavní silnici za Reykjavíkem |
|
Silnice vedoucí podél fjordu Hvalfjörður |
|
Hvalfjörður a masív Botnssúlur |
|
Den 2: Úterý, 3. července 2007 - Vstříc poloostrovu Snaefellsness (117,05 km)
I druhý den na Islandu je jako vymalovaný s úžasnými výhledy na okolní skoro až tisícimetrové hory. Dneska jsem se pěkně dosyta vyspal a dohnal tak včerejší
probdělou noc. V žádném případě jsem nikam nechvátal a na cestu jsem proto vyrážel až skoro v poledne.
Dokončil jsem okružní jízdu podél fjordu a opět se napojil na frekventovanou hlavní silnici č. 1 z Reykjavíku. Naštěstí jenom na 20 kilometrů do městečka
Borgarness, kde jsem jí na dlouhou dobu opustil. V Borgarness jsem se zastavil v supermarketu Bónus - nejlevnějším islandském diskontním řetězci. Potkal jsem
tu další cyklocestovatele (postarší pár z Holandska) a prohodil s nimi pár slov. Na Island přijeli lodí z Dánska a jedou v opačném směru než já.
Z Borgarness mě cesta vedla dál přímořskou rovinou vstříc poloostrovu Snaefellsness, jehož členité pohoří už delší dobu vystupovalo na obzoru. Na samém konci
poloostrova z moře vyčnívá nejvýraznější hora - symetrický zaledněný vulkán Snaefellsness vysoký 1446 metrů. Jeho bílá čapka byla včera viditelná z velké
vzdálenosti - prakticky až z Reykjavíku. Celou cestu mě vítr foukal střídavě do zad a proti. A začal být postupně pěkně nechutný. V jednu chvíli se do mě tak
opřel, že mě akorát problesklo hlavou, že za takových podmínek bych se u nás doma hodně rozmýšlel, zda vůbec na cyklovýlet vyrazit. Tady spíš ale podvědomě
očekávám daleko horší sibérie. Přesto je jízda po rovině rychlostí 13 - 15 km/h proti takové vánici značně vysilující a cesta "kupodivu" moc neubíhá.
K benzínce uprostřed pustiny s roztroušenými farmami, u které jsem měl v úmyslu nabrat vodu, jsem tak přijel až po zavíračce, takže jsem pěkně ostrouhal.
A protože už jsem byl jízdou proti větru značně vysílený a za celé odpoledne jsem prakticky nenarazil na nějaké kloudné místo, kde by se dalo na divoko
přenocovat (všude samé oplocené pozemky), kousek za zmíněnou benzínkou jsem na radu holandských cykloturistů zaklepal na dveře jedné z farem a získal tak
svolení k postavení stanu. Ne sice na zrovna ideálním plácku, ale lepší než drátem do oka. Nakonec jsem ty zatracené stanové kolíky do země zatlouk!
Rozlehlé pláně za Borgarness |
|
Islandští koně |
|
Nocleh na farmě |
|
Den 3: Středa, 4. července 2007 - Přesun do oblasti Západních fjordů (66,78 km)
Po ránu se mnou farmář prohodil pár slov - mimo jiné mi prozradil příznivou předpověď počasí na následující dny - osedlal koně a vyrazil na něm k nedaleké
benzínce na snídani. Tam jsem se po sbalení vrátil i já, abych nabral vodu a zašel si na záchod. Pak jsem vyrazil na cestu napříč úzkým poloostrovem přes
průsmyk vysoký kolem 300 metrů. Projížděl jsem nádhernou horskou krajinou s pěknými výhledy na zasněžené vrcholy kolem několika jezer a nízkého dočervena
zabarveného vulkánu, takže jsem musel celkem logicky často zastavovat a fotit. Ale zase ten protivítr - celých 35 kilometrů do přístavu Stykkishólmur mě dalo
pěkně zabrat. Dorazil jsem tam akorát včas, abych si nakoupil další zásoby v místním Bónusu a stihl trajekt Baldur, který odjíždí ve 3 odpoledne. Zkrátím si
tak cestu do oblasti Západních fjordů o několik set kilometrů, které bych jinak musel urazit po klikaté silnici podél širokého zálivu Breiðarfjörður.
Západní fjordy jsou nejodlehlejší částí Islandu, od zbytku země tak trochu geograficky izolovanou. Masový turismus se jim částečně i proto zatím víceméně
vyhýbá. Jsou zde stále ještě poměrně špatné silnice s dlouhými úseky bez asfaltu a povrch je velmi členitý a cestování zdlouhavé. Mají i pověst místa s drsným
klimatem - proměnlivým počasím, nízkými teplotami a silnými větry vanoucími sem z Grónského moře. Já osobně je považuji i vzhledem k přízni, kterou mě místní
počasí obdařilo, za takové předčasné vyvrcholení cesty. Přesně tady se naplnily mé představy o Islandu a pocity z putování drsnou, syrovou a téměř liduprázdnou
krajinou jakoby na konci světa tu byly nejintenzivnější.
Plavba do osady Brjánslaekur trvala se zastávkou na miniaturním ostrůvku Flatey necelé tři hodiny. Oproti Stykkishólmuru mě zde čekala zatažená obloha a opět
protivítr, který naštěstí k večeru postupně slábl. Podél pobřeží s písečnými plážemi, farmami a pastvinami, z nichž se strmě zvedaly holé několik set metrů
vysoké svahy hor, jsem urazil ještě asi 30 kiláků a zapíchl jsem to na planině u silnice těsně pod stoupáním na první průsmyk - Kleifaheiði. Hned, jak
jsem postavil stan, začalo drobně pršet.
Jezero Baulárvallavatn, poloostrov Snaefellsness |
|
Vulkán - poloostrov Snaefellsness |
|
Městečko Stykkishólmur |
|
Den 4: Čtvrtek, 5. července 2007 - Cesta na nejzápadnější bod Evropy (61,63 km)
Z toho večerního deště asi nakonec nic nebylo, protože po ránu byl stan suchý. Panovalo nicméně docela pošmourné počasí. Den jsem zahájil slušným
devítiprocentním stoupáním do sedla Kleifaheiði (410 m), kde jsem se docela zapotil. Nahoře byla kosa a žádné výhledy, takže jsem se tu ani nezdržel a
sjel jsem k pobřeží do fjordu Patreksfjörður, podél nějž jsem vyrazil směrem na nejzápadnější bod Evropy - mys s majákem Bjargtangar.
Znamenalo to, že jsem z asfaltu odbočil na vedlejší šotolinovou silnici, po níž se budu muset zase vrátit zpátky. Nejprve jsem si myslel, že těch zhruba 45
kilometrů, které mě dělily od dnešního cíle cesty, zvládnu za nějakých 4 - 5 hodin, ale nakonec jsem se tam natřásal celých 6 hodin. Vysvitlo totiž sluníčko a
pobřežní scenérie strmých útesů gradovala v takovou nádheru, že jsem musel pomalu za každou zatáčkou zastavovat a fotit. Kromě toho se mi v závěru do cesty
postavila dvě výživná stoupání od moře na pustou náhorní planinu, která na tom prašném povrchu byla ještě o trochu náročnější než normálně. Silnice byla místy
pěkně rozbitá - na naloženém crossovém kole jsem občas musel jet sotva rychlostí chůze, ale větší část cesty byla naštěstí bez obtíží sjízdná.
Samotný Bjargtangar mě docela zklamal - nic zajímavého na místním miniaturním majáku nebylo a fakt, že jde o nejzápadnější bod v Evropě (respektive ve
skutečnosti o jeden ze tří :) byl naznačen pouze na jediné informační tabuli. Tou hlavní atrakcí, za kterou sem jezdí většina turistů, je až 400 metrů vysoký
útes Látrabjarg, který je obrovským hnízdištěm několika druhů mořských ptáků. Dohromady jich je tu řádově milión, což vytváří neuvěřitelné a úžasné panoptikum
ptačího života. Po okraji útesu vede stezka, po které jsem se přes hodinu procházel, vyfotil si svého povinného papuchalka, který je tak trochu symbolem
tohohle místa a vrátil se ke kolu.
Stan jsem si postavil na takovém neformálním tábořišti u pláže v zálivu Látravík. Za nocleh se tu nic neplatí, ač tu jsou čisté záchody a dřez s pitnou vodou,
a to navíc v kvalitě (jak zjistím později), za kterou se v kempech jinde na ostrově regulérně platí pár stovek. Nejsem tu sám, jsou tu ještě dva stany a pár
karavanů. Dohromady asi 10 lidí. Chvilku jsem pokecal akorát s holkou z Finska, která cestuje po ostrově a píše jakéhosi nezávislého průvodce po Islandu.
Stejně jako včera se večer zatáhlo a jakmile jsem si postavil stan, začalo docela solidně pršet. Jinak ale musím říci, že dnešní den jsem si díky počasí,
které se po nevydařeném začátku dne přece jen ukázalo v tom lepším světle, dokonale vychutnal. Jsem fakt zvědavý na zítřek. Už bych potřeboval sprchu jako
sůl, tak doufám, že se mi k ní podaří dojet.
Pohled na záliv Patreksfjörður |
|
Silnice na nejzápadnější bod Evropy |
|
Cestou na Látrabjarg,
záliv Örlygshöfn |
|
Látravík - kousek od nejzápadnějšího bodu Evropy |
|
Útesy - Látrabjarg |
|
Papuchalk na Látrabjargu |
|
Den 5: Pátek 6. července 2007 - Kolem Patreksfjörðuru (77,59 km)
Poté, co jsem se rozespalý vyhrabal ze stanu, zjišťuji, že je sice zataženo, ale po dešti ani památky. Takže vlastně pohoda, i když docela kosa. Vyrážím na
cestu zpět k hlavní silnici a hned "na zahřátí" musím zdolat dvě včerejší nepříjemná sedla. Dávají mi dost zabrat. Na vrcholu druhého z nich mezitím, co se
přioblékám, chvilku klábosím se dvěmi staršími Němkami, které po mém příjezdu vylézají v zimních bundách a čepicích z vyhřátého karavanu. Vyptávají se na mou
cestu a jedna si zkouší potěžkat naložený bicykl, ale ani s ním nehne :).
Cesta zpět podél fjordu mi dnes ubíhá přece jen o něco málo rychleji než včera, protože nemám tak časté fotografické zastávky. V průběhu dne se opět lepší
počasí, vysvitlo slunce a je nádherně, takže ani mírný protivítr tolik nevadí. Po šotolině jsem se dokodrcal na konec fjordu a na asfaltové silnici jsem si po
těch prašných 100 kilometrech připadám jako v cyklistickém ráji. Navíc jsem měl na opačném břehu vítr v zádech, a tak velmi rychle zdolávám kilometry, které
mě dělí od vesnice Patreksfjörður. Má přes 700 obyvatel, takže je největší v širokém okolí.
Nakoupil jsem něco málo v místním předraženém mini(super)marketu a jal se stoupat na další průsmyk - Miklidalur (369 m). Zjišťuji, že Islanďani neumí postavit
silnici s konstantním sklonem stoupání - místy dřu na nejlehčí převody - až 12 % strmý krpál mi dává pěkně zabrat. Z vrcholu se otevírá pohled do dalšího
fjordu, a na klikatící se silnici na další pětisetmetrový průsmyk. Ten mě čeká zítra. Já již dnes jenom velmi prudce sjíždím dolů, kde jedu ještě asi 5
kilometrů do vesničky, která nese jméno fjordu - Tálknafjörður.
Jedu poprvé na cestě do placeného kempu a dávám si již dlouho kýženou sprchu. Okolo kempující Islanďani mě dělali strašné chutě, protože snad každý z nich
něco klohnil na BBQ - očividně je to jejich národní sport. Já zaplácl žaludek opět instantními nudlemi s toustovým chlebem - klasickou cestovní večeří - a šel
spát :).
Náhorní planina cestou z Látrabjargu |
|
Vrak lodi Garðar |
|
Výhled z vrcholu cesty přes Miklidalur - v pozadí stoupání na průsmyk Hálfdán |
|
Den 6: Sobota 7. července 2007 - Měsíční krajinou Dynjandisheiði (78,71 km)
Sotva jsem se probudil, začalo s přestávkami mrholit. Po snídani přidalo, takže jsem vyjížděl už za mírného deště. Nicméně pláštěnky jsem nasadil pouze na
brašny a sám sebe jsem do pršíoblečení nenavlékal. Hned záhy mě totiž čekal prudký výšlap z 0 do 500 metrů do sedla Hálfdán, které mě oddělovalo od dalšího
fjordu, takže mokrej bych byl tak jako tak. Asi v půlce kopce stejně pršet přestalo. :) Krpál to byl solidní, naštěstí ale víceméně s konstantním sklonem.
Nahoře jsem narazil na první oranžovou budku - emergency shelter - přístřešek pro případ špatného počasí a nouze. Jsou umísťovány většinou na některé průsmyky,
náhorní planiny a odlehlá místa. Mrknul jsem se dovnitř, kde byla postel, stolek, kamna a rádiová vysílačka a zapsal jsem se do návštěvní knihy. Sjezd na
druhou stranu k moři byl kvůli počasí (hlavně chladu) krušný. V jediné vesničce na mé dnešní cestě - Bíldudalur - ležící na břehu fjordu jsem proto zamířil
do místního "grillu", který je součástí benzínky, kde jsem si dal BBQ-Burger s hranolkama. Tahle sranda vyjde na české tři stovky!
Důkladně posilněn jsem vyrazil na další cestu, která se nejprve dlouho klikatila podél fjordů a pak začala opět brutálně stoupat do hor. Kousek za vesničkou
navíc na nějakých dalších 80 - 90 kilometrů skončil asfalt, takže to bylo opět o poznání náročnější než sedlo, které jsem zdolal dopoledne. S velkým vypětím
všech sil jsem se vyškrábal do 500 metrů, kde byla vcelku zimička (hodně pod 10 stupňů) a připadal jsem si tu jak někde v Alpách ve 3000 metrech. Všude kolem
jen samé skály, kamení, občas porosty trávy, mechů a lišejníků a mezi tím sněhová pole. Na obzoru se objevila sněhem pokrytá náhorní planina Gláma. Musel jsem
dát pauzu a další vydatnou svačinu. Námaha tu totiž naneštěstí ještě neskočila, protože vlastní průsmyk Dynjandysheiði, který jsem musel přejet, byl o dalších
5 kilometrů dál a musel jsem na něj pár set - krátkým sjezdem ztracených - výškových metrů vystoupat.
Výhledy a krajina ale za tu námahu stály. V takové pustině jsem se na kole asi ještě nepohyboval. Popis v průvodci na ní naprosto sedí: "desolate moonscape of
Gláma". Z průsmyku jsem už dnes jenom táhlým sjezdem dorazil k dalšímu fjordu a zakotvil jsem tu v kempu přímo pod nádherným vodopádem Dynjandi. Byl to další,
na islandské poměry slušně vybavený kemp, ale podobně jako v zálivu Látravík byl zadarmo. Jedinou nevýhodou tohoto místa ale byla neskutečná hejna otravných
mušek, které se bez moskytiéry, kterou jsem neměl, prakticky nedaly vystát. Většinu krásně slunečného večera jsem tak s výjimkou výcházky pod vodopád strávil
ve stanu.
Stoupání na Dynjandisheiði |
|
Na Dynjandisheiði |
|
Vodopád Dynjandi |
|
Den 7: Neděle 8. července 2007 - Přes kopce do jediného města v Západních fjordech (89,51 km)
Poté, co se rozpustily oblaka zahalující okolní hory, je po ránu takřka úplné jasno. Vyrážím na další cestu po šotolince vedoucí podél fjordu Borgarfjörður
a po sotva pěti kilometrech právě ve chvíli, kdy si říkám, že jsem měl možná dohustit zadní kolo, abych náhodou nepíchnul, jsem si všiml, že bicykl začíná
nějak podezřele "plavat". A je to tu - kamínek prorazil zadní plášť a udělal malou dírku i do duše. Taková drobnost mě ale po ránu, kdy mám celý den teprve
před sebou, spoustu energie a krásné slunečné počasí k dobru, nemůže vůbec rozházet. Krátce se proto zdržuji s lepením a náhradní duše nechávám na horší časy.
Za chvíli se již znovu kochám krásou hor vystupujících ze sytě modrých vod zálivu, přes které se převalují chuchvalce mraků a vytváří tak velmi fotogenická
zátiší. Proti větru přijíždím do místa s několika farmami - Hrafnseyri, kde začíná příkré stoupání na další 500 metrů vysoké sedlo, které mi kvůli sklonu v
kombinaci s prašným povrchem opět dává ale kurevsky zabrat. Stejně strmě sjíždím na druhou stranu do horského údolí, které svou scenérií tak trochu připomíná
Alpy. Nevýhodou těchto průsmyků je to, že za námahu vynaloženou ve stoupání není cyklista jako obvykle odměněn příjemným sjezdem, protože na takových cestách,
jako jsou zde, se na naloženém kole nedá jet ani dolů víc než 15 - 20 km/h. Alespoň že krajina a báječné počasí to dostatečně vynahrazují.
Po chvíli se ocitám ve vesničce Thingeiri na břehu dalšího fjordu - Dýrafjörður. Fotím tu pár neskutečných kýčovek a konečně po devadesáti kilometrech na
prašných cestách necestách vjíždím na krásný asfalt, po kterém uháním dál kolem fjordu. Na jeho protějším břehu znovu bojuji s nepříjemně silným protivětrem a
poté musím znovu do kopce přes průsmyk, který mě odděluje od dalšího zálivu. Tam už před sebou konečně vidím ústí více než 6 km dlouhého tunelu, za nímž leží
cíl dnešní cesty - městečko Ísafjörður. Začínám tu pomalu mlít z posledních sil a k tunelu jsem se sotva vyškrábal. Jízda skrz něj na kole je docela psycho, i
když je osvětlený. V první části je jenom jednoproudý a uprostřed je křižovatka - tunel totiž spojuje tři údolí a celkem má přes 9 kilometrů. V mém směru je
naštěstí převážně z kopce, takže jsem venku poměrně rychle.
V Ísafjörðuru nějak nemůžu najít kemp (respektive jeho recepci, která je společná s recepcí přilehlého hotelu), a tak si jedu nejprve pořádně nacpat nácka do
thajského bufetu. Hromada masa na talíři - to je paráda. Na večer si ještě kupuju brambůrky a dvoulitrovku Pepsi, ať je odměna a obžerství kompletní. Pak se
konečně rozvaluju v kempu, v hotelu si dávám dlouhou sprchu a užívám si pohody, i když večer teplota klesá nepříjemně blízko k nule.
Hrafnseyri a záliv Arnarfjörður |
|
Stoupání na průsmyk Hrafnseyrarheiði |
|
Výhled z Hrafnseyrarheiði na sever |
|
Záliv Dýrafjörður, v pozadí hora Sjónfríð |
|
Vesnička Thingeyri |
|
Výhled na město Ísafjörður |
|
Den 8: Pondělí 9. července 2007 - Den volna v Ísafjörðuru (19,78 km)
Hlavním úkolem dnešního dne bylo poslat zprávu domů. A protože místní knihovna s levným internetem otevírá až v jednu hodinu odpoledne, měl jsem spoustu času
se ráno a dopoledne jen tak válet v mapách a v průvodci, v klídku pojíst, uvařit si čaj a prohodit pár slov se sousedy Němci, kteří se chystali na
dvanáctidenní trek do nejsevernějšího výběžku Západních fjordů - odlehlé oblasti Hornstrandir.
V jedenáct jsem vyrazil do "města", které jsem si několikrát prošel sem a tam, nakoupil pohledy a počkal jsem do jedné, než otevřou knihovnu. Po více než
hodinové session na internetu jsem se nažral (jinak to nejde nazvat :) u osvědčených Thajců, odeslal jsem pohledy a šel se sbalit. Z kempu jsem nakonec
vyrazil až o páté hodině odpoledne stále ještě s plánem ujet dnes kus cesty. Ještě jsem se ale zastavil na výpadovce z města v oblíbeném Bónusu pro nějaké
žrací zásoby, a tak jsem nakonec Ísafjörður opouštěl skoro v šest.
Motivace pro cyklojízdu ale dnes byla pramalá. A protože už se ale s nadcházejícím večerem citelně ochlazovalo a já neměl naplánováno, kde dnes složím hlavu a
nebylo jisté, zda se mi vůbec podaří na pobřeží najít nějaké vhodné místo na postavení stanu, podlehl jsem lenosti a po dvaceti kilometrech to zapíchl v kempu
v Súđavíku - poslední vesničce před více než dvousetkilometrovým úsekem pustiny. Nakonec tak z dnešního dne vyplynul takový příjemný odpočinkový den volna.
Kemp v Ísafjörðuru |
|
Pohoří v oblasti Hornstrandir |
|
Večer ve vesnici Súđavík |
|
Den 9: Úterý 10. července 2007 - Dlouhá jízda pustou krajinou podél fjordů (134,24 km)
Sotva jsem procitnul, naběhli do kempu nějací místní brigádníci a začali kolem mého stanu cosi kutat. Ještě že jsem měl v plánu brzy vstávat, jinak bych se na
ně asi tvářil méně přívětivě. Jednak jsem chtěl dneska ujet hodně kilometrů a jednak jsem se chtěl vyhnout placení kempu. Výběrčí mě tu ale ještě zastihla a
stáhla mě tak o zbytečné pětikilo. Ani jsem si nedal sprchu.
Vyrazil jsem na dlouhou cestu vedoucí podél celkem šesti dlouhých fjordů. Do nejbližší vesnice to je přes 200 kilometrů a ani jsem tam neměl v plánu dnes
dojet. Nocovat budu někde v divočině. Jízda to byla zdánlivě nekonečná, opuštěnou krajinou v podstatě bez osídlení jen s řídce roztroušenými farmami nebo
chatkami. Výhledy na zasněžené hory lemující jednotlivé fjordy, četné vodopády stékající po jejich úbočích a později na ledovec Drangjökull na opačné straně
zálivu Ísafjarðardjúp ale byly parádní. Navíc jenom mírný vítr a nádherné počasí s blankytnou oblohou téměř bez mráčku. Víceméně po rovině jsem se
střídavě vozil po větru a proti němu podle toho, po které straně fjordu jsem zrovna jel. Poté, co jsem obkroužil čtvrtý fjord, byl jsem po 80 ujetých
kilometrech vzdálen od Súđavíku vzdušnou čarou necelých 10 km.
V závěru dne mě pak čekal opět úsek bez asfaltu a úplně nakonec strmé stoupání po rozbité cestě skoro 400 výškových metrů do sedla Eyrarfjal. Po sjezdu z
průsmyku k fjordu Ísafjörður jsem postavil stan na pěkném místě na břehu říčky u jejího ústí do moře.
Fjord Álftafjörður s vesnicí Súðavík |
|
Fjord Ísafjarðardjúp, v pozadí ledovec Drangajökull |
|
Fjord Mjóifjörður, v pozadí ledovec Drangajökull |
|
Den 10: Středa 11. července 2007 - Přes plošinu Steingrímsfjarðarheiði k pobřeží zálivu Húnaflói (116,76 km)
Dnes mi tedy vítr ukázal zač je toho na Islandu loket. Ráno bylo ještě idylické - relativně teplo, slunce a bezvětří, ale po pár kilometrech to začalo. Ať
jsem jel, kam jsem jel, až na pár krátkých výjimek foukal celý den proti a nebo z boku. Hodně nepříjemné to bylo hlavně ve stoupání na náhorní planinu
Steingrímsfjarðarheiði, kde měl silný boční vítr v otevřené krajině ideální podmínky k tomu mě dokonale otrávit. Měl jsem dokonce problémy udržet na kole
rovnováhu a pokaždé, když mě předjížděl kamión, jsem byl nucen zastavit, protože vzdušné poryvy by mě neodvratně strhly k zemi. Blbé ale bylo, že v tom fičení
auta nebyla vůbec slyšet. Stoupání do více než čtyř set metrů sice bylo převážně mírné, ale zato velmi zdlouhavé a v dnešních povětrnostních podmínkách
nesmírně vyčerpávající. Doslova jsem se tam doplazil. Na jeho vrcholu jsem proto nepohrdnul přístřeším v chatce (emergency shelter), kde jsem i posvačil.
A po jídle se mi samozřejmě znovu do té sibérie vůbec nechtělo. Těsně za průsmykem jsem navíc podruhé na cestě píchnul. Duše byla proděravělá těsně vedle
záplaty z posledně, protože kamínek se dostal do staré trhlinky v plášti. Lepil jsem to naštěstí celkem v závětří. Pak jsem konečně mohl sjet do údolí a k
moři. Po 70ti kilometrech jsem odpoledne dorazil do Hólmavíku, jediné vesnice na několika stech km. Dokoupil jsem tu zásoby jídla, vyměnil nějaké peníze v
bance, doplnil vodu a vyrazil jsem dál na jih rozhodnut ukousnout ještě dnes pořádný kus z cesty do Brú.
Ale místo příjemné jízdy podél členitého pobřeží to byl zase jenom boj s protivětrem - místy hotové peklo… U jedné farmy na mě zostra vyběhli dva psíci, že
jsem pro jistotu, aby někdo z nás nedošel k úhoně, musel zastavit a nechat se očmuchat. Jeden z nich (ještě štěně) se ke mně rozhodl připojit a i přes mé
občasné přesvědčování se mnou běžel skoro 15 kilometrů. Nemohl jsem ho vůbec zahnat zpátky. Mezitím skončil krátký úsek šotoliny, vítr fouknul trochu do zad a
po asfaltu jsem mu nakonec ujel. Doufám, že chudák trefil zpátky. :)
U zálivu Kollafjörður se po několika dnech začalo radikálně kazit počasí - z moře se přihrnula hrozivě temná hradba oblačnosti a vypadalo to, že se
blížím do pěkné sloty.
Černota zahalila nevysoký hřeben, který jsem chtěl ještě dnes překonat. A jak zalezlo slunce, udělala se v kombinaci s neutuchajícím vichrem pěkná kosa. Taky
už bylo po 8. hodině večer. Do zhruba 250 metrů vysokého průsmyku jsem se po šotolince vyhrabal z posledních sil. Nahoře jenom mlha a silný vítr jako někde v
horách a ve sjezdu dolů bez rukavic už jsem myslel, že snad zmrznu. Okamžitě jsem našel a obsadil první vhodné místo pro stan na břehu moře, ale postavit ho
v tom větru byl dlouhý boj. Naštěstí s vítězným koncem… Ještě plný adrenalinu jsem se zahřál nudlovou polívkou, zalehl do spacáku a únavou rychle usnul.
Nocleh na břehu řeky Ísafjarðará |
|
Rozcestí uprostřed pustiny |
|
Záliv Kollafjörður - kazící se počasí |
|
Den 11: Čtvrtek 12. července 2007 - Podél moře do Brú a cesta autobusem do Akureyri (79,88 km)
Noc byla hlučná, takže jsem se moc dobře nevyspal, ale hlavně že stan poryvy vydržel. Ze spacáku se mi ráno vůbec nechtělo, protože byla neskutečná kosa
(snad jenom 5 stupňů a k tomu silný studený vítr). Jakmile se ale člověk zahřál čajem, balením stanu a posléze jízdou, nebylo to tak špatné.
Až na pár výjimek v úvodu byl dnešek takovou příjemnou satisfakcí za včerejší utrpení, neboť jsem pro změnu měl převážně vítr v zádech. S jednou pauzou na
oběd jsem tak zbývajících zhruba 70 kilometrů do Brú k hlavní okružní silnici č. 1 zvládl velmi rychle s průměrem přes 20 km/h, a to i přesto, že velká část
tohoto úseku opět nebyla po asfaltu. V Brú (v islandštině Most), které sestávalo v podstatě jenom z benzínky s bistrem, jsem byl něco po druhé hodině
odpoledne.
Jak jsem záhy zjistil, nejbližší autobus směr Akureyri jede až za pět hodin. V bistru jsem si dal hnusný čaj (v přepočtu za 70 Kč) a Pepsi (půl litru za 65
Kč), pomalu jsem v teple rozmrzal a studoval mapy a průvodce. Na základě toho jsem se rozhodl prodloužit si cestu autobusem místo do Varmahlídu až do Akureyri
a ušetřit tak další den cesty na kole, který de může později hodit. Těsně před odjezdem busu si ke mně přisedl další cykloturista (Němec), který přijel rovněž
ze Západních Fjordů. Oproti mě je ale projížděl důkladněji a nyní směřoval napříč vnitrozemím zpět do Reykjavíku. Jiného bicyklistu jsem v této části Islandu
za poslední týden vlastně ani neviděl, což je v příkrém kontrastu k pozdější zkušenosti z hlavní okružní silnice (tzv. Ring road), kde jsem každý den potkal,
ať už na cestě či v kempu, několik cyklistických dálkoplazů.
Trochu jsem se obával, jak bude probíhat přeprava kola s bagáží, ale autobusák byl velmi ochotný a měl pochopení. Sundal jsem jenom přední brašny a přední
kolo a zbytek se v pohodě vešel na stojato do zavazadlového prostoru. V autobuse se mnou hned dal do řeči jeden Kanaďan, který si vezl rovněž bicykl (ještě
zabalený v krabici z letadla) a plánoval Island obkroužit o pár týdnů později. Krajina po cestě byla samozřejmě parádní, hlavně vysoké hory mezi Varmahlídem a
Akureyri, a večerní slunce v kombinaci s nízkou a proměnlivou oblačností dávaly zvláštní světlo. Silnice ale byla velmi frekventovaná a úzká. Na kole by to
nebyla příjemná jízda.
Do druhého největšího islandského města Akureyri, které má kolem 16 tisíc obyvatel, jsme přijeli něco po jedenácté hodině večer a já vyrazil za město hledat
kemp. I přes pokročilou hodinu bylo ještě docela pěkně vidět. Značení ale bohužel stálo za hovno a informace v Lonely Planet byly taky dost zavádějící, takže
jsem si akorát zbytečně zajel 10 kilometrů a musel jsem se stejně vrátit do města do jiného kempu přímo v centru, do kterého se mi původně nechtělo a ani na
místě se mi na první pohled moc nelíbil.
Větrný nocleh na břehu moře |
|
Den 12: Pátek 13. července 2007 - Den volna v Akureyri (4,18 km)
Byl jsem docela naštvanej, že jsem se večer sám dobrovolně přihlásil v recepci a zaplatil 800 ISK za nocleh v tomhle nesympatickém kempu. Sprcha, kterou nutně
potřebuji, se stejně platila zvlášť a navíc nebyla v kempu, ale v nějaké sportovní hale naproti přes ulici, navíc docela humusácká. Když jsem to viděl, radši
jsem se ráno sebral a zašel si do vedlejšího plavečáku, kde jsem se parádně zrelaxoval ve vyhřívaných venkovních bazénech a provedl důkladnou očistu. Počasí
dnes stejně ničemu jinému nenahrávalo - bylo totálně zataženo a s přestávkami mrholilo. Docela jsem byl rád, že v tom nemusím přejíždět ten včerejší průsmyk
v horách.
Odpoledne jsem se šel projít do města, skočil si do knihovny na internet, nakoupit jídlo v Bónusu a přeptat se v turistické kanceláři na kemp, který jsem
včera nenašel. Fakt jsem neměl náladu vyhazovat peníze za nocleh na místě, kde v ceně nejsou zahrnuty žádné služby a nebo protihodnota. Rozhodl jsem se ještě
dnes sbalit a přesunout se do nového kempu za městem. Před odjezdem jsem ještě stihl chvilku pokecat se dvěma staršími cyklocestovateli z Holandska, kteří
právě dorazili.
Hamrar camp site bylo asi 4 kilometry daleko a byl to úplně jiný sport, než kemp v centru. Nachází se totiž v přírodě, je očividně nově vybudovaný a
rozprostřený na velké ploše v krásném prostředí. Moc nocležníků tady nebylo. Cena stejná, ale tady v ní byla zahrnuta sprcha a měl jsem si tu kde vyprat a
usušit oblečení. Škoda, že okolní hory, které musí být za pěkného počasí velmi spektakulární, se schovávaly v mracích. K večeru jsem si udělal ještě jednu
procházku zpět do města, kde jsem si zašel na pořádnou večeři do čínské restaurace - prostě na maso. :) Dal jsem si kuře na kari - nebylo to špatné, ale za
tu cenu?! (cca 700 Kč). Chvilku jsem přemýšlel i o pivu, ale poté, co jsem zjistil, že třetinka stojí po přepočtu 200 Kč, rychle mě na něj chuť přešla…
Večer jsem si vypral a poseděl jsem ve společenské místnosti, kde jsem poslouchal nadšené rozhovory německých a francouzských mototuristů, kterým nějaký místní
viking udílel rady na cestu autem do pustého vnitrozemí, k čemuž jsem jim ochotně zapůjčil svou mapu.
Den 13: Sobota 14. července 2007 - Z Akureyri do vnitrozemí k jezeru Mývatn (111,14 km)
Ráno bylo stále ještě pošmourno, ale nepršelo. Válel jsem se ve stanu až do devíti a čekal, než se trochu vyčasí. Díky dlouhé snídani a pohodičce při balení
jsem kemp opouštěl až po poledni… Počasí se ale opravdu lepšilo, občas vykouklo slunce a i nějaké hory se ukázaly, i když ty největší mršky přímo nad Akureyri
zůstaly schované. Přejel jsem most přes fjord a po hlavním tahu zamířil do vnitrozemí. Kousek za městem mě předjel naložený cyklista Lars z Dánska. Chvilku
jsme pokecali a dál jeli každý sólo. Protože jsme ale měli stejnou cestu, několikrát jsme se ještě potkali a od vodopádu Goðafoss jsme spolu pokračovali až
do cíle cesty ve vesničce Reykjahlíđ.
Až na 400 metrů vysoký průsmyk a mírný protivítr v první polovině dne byla dnešní etapa poměrně nenáročná. Zdaleka nejfantastičtější úsek přišel až v závěru
dne, kdy jsme projížděli kolem jezera Mývatn. Jeho okolí je plné bizarních lávových polí a ve večerním slunci měla krajina úžasné barvy. Kousek před
Reykjahlíđem jsme proto neodolali a zajeli alespoň nakouknout na jednu z největších atrakcí - lávové pole Dimmuborgir, kde už v tu dobu (kolem půl jedenácté)
nebyli žádní turisté. Úžasně nasvícený byl i nedaleký kráter Hverfell. Těsně před západem slunce pak ještě podivuhodnější divadlo rozehrály cáry mlhy
snášející se nad hladinu jezera. Neskutečná atmosféra přebila i pokročilý hlad a docela slušnou zimu. V Reykjahlíđu jsme postavili stany v jednom z kempů, já
si uvařil klasickou rychlou večeři a zalezl do spacáku.
Hory podél fjordu Eyjafjörður |
|
Vodopád Goðafoss |
|
Kráter Hverfell |
|
Den 14: Neděle 15. července 2007 - Nalehko v okolí jezera Mývatn (32,55 km)
Po probuzení zjišťuju, že je oproti předpokladům totálně zataženo a mrholí. To trošku hatí plány na brzký start za místními atraktivitami a celé dopoledne
se místo toho válím ve stanu a nikam se mi nechce. Po poledni pak i přes stále zataženou oblohu vyrážím jen s částí bagáže přes průsmyk Námaskard k
vulkanické lokalitě Hverir asi 7 km od kempu. Je tu hromada bahenních sopek a fumarol a taky turistů. Ti mi trochu kazí náladu, ale hlavně jsem to tu čekal
o něco rozsáhlejší. Hned nad Hverirem se tyčí barevný hřeben Námafjall, z nějž je celý Hverir jako na dlani a je odtud pěkný výhled na nedozírnou pustinu ve
vnitrozemí a lávová pole pod stolovou horou Búrfell.
Vracím se do Reykjahlíđu a po svačině mířím na jih po východním po břehu jezera pod kráter Hverfell. I když jej tvoří jenom šedivá sopečná struska, je poměrně
impozantní a hlavně výhled z jeho vrcholu na široké okolí je super. Navíc se odpoledne opět udělalo hezky. Od kráteru pak pokračuju ještě kousek dál na
Dimmuborgir, kde trávím přes hodinu procházkou bizarním lávovým polem, které vzdáleně připomíná česká skalní města. Do Reykjahlíđu se vracím kolem osmé večer.
Večer v kempu dělám drobnou údržbu kola - mažu řetěz a prohazuju pláště, protože ten zadní se mi zdá již příliš ojetý. Při tom opět hodnotíme zážitky a
kecáme s Larsem a do řeči se s námi dává i jeden Islanďan z místního mountainbikového klubu.
Hverir - bahenní sopka |
|
Hverir |
|
Kráter Hverfell |
|
Den 15: Pondělí 16. července 2007 - Sopka Krafla a vodopád Dettifoss (61,37 km)
Dnes naštěstí zůstala přes noc obloha jako vymetená. Balím se a vyrážím opět přes průsmyk Námaskard tentokrát směrem k sopce Krafla, která by měla být
nejatraktivnější přírodní zajímavostí v okolí. A rozhodně nezklamala. Černá nedozírná lávová pole z několika erupcí (ta nejmladší z roku 1984), vulkanická
lokalita Leihrnjúkur, kráterové jezero Stóra-víti a hlavně úžasné výhledy napříč islandským vnitrozemím až k ledovcům (Vatnajökull) na obzoru. Byla přímo
neskutečná viditelnost. Dost si tu spravuji chuť po nepříliš impozantním včerejšku a hlavně díky slunci a množství motivů je spoušť foťáku takřka
neukojitelná. (Co na tom, že se z vyvolaných snímků ukázalo, že včera byly při zatažené obloze možná lepší podmínky pro focení než dnes, kdy
krajina hýřila příliš kontrastními barvami). Na Krafle nakonec trávím dohromady několik hodin a naběhal jsem tu kolem 5 km.
Po vydatném obědě pokračuji v cestě směrem k vodopádu Dettifoss. Musím k němu absolvovat něco přes 20 km po nezpevněné silnici, která je sjízdná pouze pro
auta s náhonem na všechny čtyři kola a je to bezkonkurenčně nejhorší povrch, po kterém jsem zatím na Islandu jel. I s focením mi tento úsek trvá kolem 3
hodin.
Krajina se tu zásadně změnila. Projíždím pustinou, která přechází z travnaté tundry až skoro v kamenitou poušť. Nedozírnou rovinu pouze v dálce na obzoru
ohraničují hory. Díky čistému vzduchu je na jihu vidět až k hoře Snaefell a hlavně monumentální mytická hora Herđubreiđ.
K Dettifossu přijíždím až docela pozdě večer, nedlouho před západem slunce. Je to nejmohutnější vodopád v Evropě s průtokem větším, než má Vltava při svém
ústí do Labe. I když není z nejvyšších (pouhých 40 metrů) díky množství vody je to neskutečná síla a hukot. Navíc jsem u něj úplně sám, takže si můžu
dokonale a nerušeně vychutnat tohle dílo přírody. Kousek nad ním je ještě další vodopád Sellfoss, ale ten při svých 12 metrech už tak úchvatný není. Opět
se tu potkávám s Larsem a společně kempujeme na nedalekém skromném tábořišti.
Jezero v kráteru Stóra-víti |
|
Krafla |
|
Krafla |
|
Krafla |
|
Cestou k Dettifossu - silnice F862 |
|
Dettifoss |
|
Den 16: Úterý 17. července 2007 - Pouštními hornatými pustinami ve vnitrozemí ostrova (105,34 km)
Vzhledem k pozdnímu příjezdu do kempu včera večer ráno poměrně pozdě vstávám a vyrážím až po poledni - jak ostatně začíná být mým dobrým zvykem :) Prašných
a kodrcavých 23 km zpět na Ring road mě tentokrát trvá o něco kratší dobu než 3 hodiny. Po asfaltu to pak sviští o poznání rychleji, zvlášť když od mostu
přes nejdelší islandskou řeku Jökulsá a fjöllum mám pořádný vítr v zádech.
Projíždím ukázkovou pustinou, která mě velmi uchvacuje. Lávová pole a skromné pastviny střídá regulérní poušť, nikde ani žádné farmy. Z nedozírných planin
vystupují kužely vyhaslých sopek a vyprahlé hřebeny hor. Na obzoru ční mohutný Herđubreiđ a v dálce za ním zaledněný Snaefell, nejvyšší hora Islandu
ležící mimo ledovec Vatnajökull.
Po nějakých 45 kilometrech asfalt znovu opouštím a jedu po staré Ring road (nyní silnici č. 901). Místy je docela rozbitá a jízda je tak pomalejší, než
jsem plánoval. Míjím zelenou "oázu" Möðrudalur, kde zavrhuji nocleh v docela přívětivém kempu a pokračuji dále na východ - mým dnešním cílem je kemp u
jezera Saenautasel. Přejíždím několik sedel, z nichž nejvyšší má asi 660 metrů a je zároveň mým nejvyšším dosaženým bodem na Islandu. Měsíční krajina,
kterou projíždím, mi ze všeho nejvíc připomíná jízdu napříč Nevadou v USA. Večerní slunce opět vykouzlilo úžasnou atmosféru s dlouhými stíny a navíc
jsou po cestě parádní výhledy. Focení mě proto značně zdržuje a cesta tak ubíhá jenom pomalu. Do cíle přijíždím promrzlý až po západu slunce. Osada
Saenautasel je nakonec jenom shluk drnových chaloupek na břehu jezera Saenautavatn - extrémně odlehlé místo uprostřed ničeho asi 5 kilometrů od silnice 901.
Tábořiště u Dettifossu |
|
Rozcestí v pustině |
|
Islandské středohoří |
|
Mýtická hora Herđubreiđ |
|
Silnice č. 901 |
|
Výhled z průsmyku Möðrudalsfjallgarður |
|
Den 17: Středa 18. července 2007 - Příjezd do centra východního Islandu - Egilsstaðir (76,46 km)
Z tábořiště jsem ráno zmizel, aniž bych cokoliv za nocleh platil. Snažil jsem se vstát brzy, abych stihl včas dojet do nejbližšího města - Egilsstaðir,
ale je z toho stejně půl jedenáctá. Na Ring road to mám 13 kilometrů v prachu a kamení a po jejím stále neasfaltovém úseku sjíždím z náhorní planiny do
údolí mohutné ledovcové řeky Jökulsá a dal, kde konečně znovu začíná asfalt. V něm přes 30 kiláků pro změnu bojuji s nepříjemným protivětrem. Na obzoru
se objevují zaledněné rozervané vrcholy hor na východním pobřeží. Krásné panorama.
Z údolí přes nevysoký kopec přijíždím do Egilsstaðiru, nepříliš přitažlivého dvoutisícového centra východního Islandu. Hodinu a půl trávím v knihovně
na internetu, který tu mají zadarmo. Pak si nakupuji zásoby v supermarketu a ubytovávám se v místním kempu. Je neskutečně narvaný, navíc tu mají jenom dvě
sprchy a dva záchody na několik desítek lidí. Vzhledem k tomu, že je přímo ve městě, po ránu mi 5 metrů od stanu po silnici jezdí těžká technika. Prostě
humus největší.
Saenautasel |
|
Saenautasel |
|
Nekonečné pustiny ve vnitrozemí Islandu |
|
Den 18: Čtvrtek 19. července 2007 - Z Egilsstaðiru na jihovýchodní pobřeží (86,95 km)
Mé klasické islandské ráno - dlouho jsem se válel, udělal drobnou údržbu kola, zajel si koupit plynovou bombu a ještě další žrádlo, takže jsem
Egilsstaðir opouštěl až v jednu hodinu odpoledne.
Dnes bylo neuvěřitelné teplo - kolem 20 stupňů. Poprvé na Islandu jsem tak jel jenom v tričku a kraťasech. Vyrazil jsem na jih směrem k pobřeží. Cesta
horským údolím rychle ubíhala i přesto, že jsem zase projížděl dlouhým úsekem prašné silnice. Stoupání do sedla Öxi bylo z této strany taky příjemně
pozvolné a příkré úseky byly krátké, takže jsem nahoře byl jako mávnutím kouzelného proutku. Zato sjezd dolů k moři byl drsný a místy jsem měl na
naloženém kole docela strach (prašná silnice plná serpentin, až 17 % sklon, žádná svodidla a hned za krajnicí stometrové srázy). Nahoru bych se tudy
rozhodně škrábat nechtěl.
Celkem překvapivě jsem ve sjezdu přejel výrazné teplotní rozhraní - z ničeho nic se v jenom místě citelně ochladilo snad o 10 stupňů. Tričko a kraťasy
tak opět vystřídala teplá bunda, kterou už jsem do večera ze sebe nesundal. Den jsem zakončil v kempu ve vesnici Djúpivógur. Ve společenské místnosti
jsem při večeři pokecal s holkou a klukem z Česka, kteří cestovali po Islandu stopem. Z jejich vyprávění se mi to jako vhodný způsob dopravy v této
zemi nezdálo. O moc rychlejší než já na kole nebyli a dostat se na odlehlejší místa je docela problém.
"Konec asfaltu" na cestě nedaleko Egilsstaðiru |
|
Začátek silnice přes průsmyk Öxi |
|
Krkolomný sjezd z průsmyku Öxi |
|
Den 19: Pátek 20. července 2007 - Podél moře a proti větru do městečka Höfn (104,07 km)
Pomalu ale jistě se ze mě stává šípková Růženka - na dnešek jsem spal celých 10 hodin a výjezd byl proto opět až v poledne… Dnešek patřil k nejtěžším dnům
na cestě, a to i přesto, že profil etapy byl víceméně rovinatý. Prvních 40 kiláků ještě šlo - cesta se mírně vlnila podél pobřeží a občasný protivítr nebyl
silný. Zbytek cesty ale byl naprostý očistec. Nárazový vítr vanoucí z moře byl neskutečně krutý. Byl to doslova boj o každý kilometr. Cyklistu to
neskutečně vyšťavuje a má při tom pocit, že stojí na místě. Nejhorší je, že v takové sibérii se nedá soustředit na nic jiného než na boj s větrem a v hlavě
nezbývají mentální kapacity na vychutnávání si projížděné krajiny. Výhledy na pobřežní hory byly stejně postupně čím dál tím víc zakrývány oblačností. V
okolí průsmyku Almanaskarđ už bylo úplné černo. Vypadá to, že se opravdu kazí počasí, jak bylo avizováno ve včerejší předpovědi počasí. No jsem na to
zvědav. Každopádně z městečka Höfn žádné ledovce, jak slibuje Lonely Planet, vidět nebyly. Höfn samotný mě dost zklamal. Na to, že se jedná o největší
město na celém jižním pobřeží, je to pěkná díra. V kempu opět sociální zařízení nevalné úrovně zdaleka neodpovídající jeho kapacitě a extra poplatek za
sprchu. Ani se tu nedá nikde vyprat. Když jsem se místo toho chtěl jít alespoň vyčvachtnout do místního bazénu, měli už zavřeno. Smůla. Zůstávám ulepenej
a pěkně smrdím - ještě, že cestuju sólo. :)
Jihovýchodní pobřeží |
|
Scenérie nedaleko Höfn |
|
Opuštěná farma |
|
Den 20: Sobota 21. července 2007 - Podél ledovce Vatnajökull pod nejvyšší horu Islandu (131,83 km)
Dnes byla snaha vstát brzy, protože mě čeká dlouhá cesta do nejbližšího kempu. Dokonce jsem si nařídil budík, ale pomohlo to jenom trochu. Hned po sbalení
jsem mazal do místního supermarketu, protože už jsem neměl ani nic k snídani. Před kempem jsem nečekaně znovu po několika dnech potkal dánského kolegu
cykloturistu Larse. Pak jsem se ještě zdržel v krámu a následně se přežíral vynikajícím sýrem Grádaostur (obdobou naší Nivy) a skyrem (což je takový
hustější jogurt), takže jsem z Höfnu vyrážel až o půl dvanácté.
Na cestě se opakoval včerejší scénář. Prvních 20 kilometrů to byla pohodička a pak nekompromisně udeřil protivítr. Nebyl sice tak silný jako včera, ale
stejně to stálo za to. Dostal jsem se totiž do obávané oblasti tzv. sandar - šedočerných písečných pláních naplavených ledovci, kde silnice vedla nekonečně
jako přímka naprostou rovinou, kde větru nic nebrání v rozletu. Místy byla jízda tak frustrující a vysilující, že jsem opět ani nebyl schopen vnímat okolní
scenérii - vysoké hory, z nichž stékaly četné ledovcové splazy. Z letargie mě vytrhla až silueta nejvyšší hory Islandu a zejména profláklá turistická
atrakce - ledovcová laguna Jökulsárlón s plovoucími ledovými krami, která mě ale i přes davy turistů hodně příjemně překvapila - byla naprosto epesní.
Už jsem tu měl za sebou 80 kilometrů, ale bohužel jsem se tu dlouho nezdržel - jenom na pár fotek a oběd z vlastních zásob - neboť mě hnala dál vidina
vyhřátého venkovního bazénu a hot tub ve Svínafelu, kde jsem měl v plánu přenocovat. Zbývalo ještě přes 50 kiláků a bazén zavíral za tři hodiny. Bylo to
nicméně tak trochu naivně vyvinuté úsilí. Skoro 20 km za lagunou to sice překvapivě nefoukalo, takže jsem si to místy svištěl i přes 30 km/h, ale pak si mě
protivítr opět začal vychutnávat a pěkně mi cuchal nervy. Ještě musím poznamenat, že jinak bylo celý den překvapivě krásně a svítilo sluníčko, nicméně v
závěru dne, jakmile jsem objel Hvannadalshnjúkur, se obloha zatáhla nízkými mraky a začalo drobně pršet. Do Svínafelu jsem přijel slušně zdeptán a vyšťaven
čtvrt hodiny před zavíračkou bazénu, takže mi o fous unikl. Alespoň že tu měli sprchu v ceně ubytování - ta neskutečně bodla. Tento kemp vůbec patřil mezi
ty příjemnější na cestě - venkovské umístění pod horami, málo lidí a slušně vybavený s prostornou společenskou místností.
Hoffellsjökull - jeden z mnoha splazů ledovce Vatnajökull |
|
Jökulsárlón |
|
Nejvyšší hora Islandu Hvannadalshnjúkur
(2110 m) |
|
Den 21: Neděle 22. července 2007 - Národní park Skaftafell a písečné pláně pod ledovci (77,94 km)
Večer a v noci pěkně vydatně pršelo, ale po ránu počasí vypadalo celkem slibně - sice bylo víceméně zataženo, ale po dešti ani památky a dokonce na pár
okamžiků vykouklo slunce. Já jsem se každopádně po včerejší namáhavé etapě pěkně prospal, poválel, posnídal a nikam jsem se nehrnul. Času mám dost.
V poledne jsem se přesunul do nedalekého národního parku Skaftafell, kde jsem vyrazil na krátkou, asi 6ti kilometrovou pěší vycházku k vodopádu Svartifoss
a na vyhlídkový bod, odkud byl docela slušný rozhled na nekonečné písečné pláně Skeiđarársandur. Z okolních ledovců byly vidět jenom spodní části a
nejvyšší hora Islandu zůstávala kompletně schovaná v mracích. Přiznám se, že nijak extra mě to tu nenadchlo.
Pak jsem vyrazil na další cestu napříč největším islandským sandarem. Byla to značně monotónní jízda absolutní rovinou - všude kolem jenom šedočerná
pustina a na obzoru rozlehlý ledovcový splaz Skeiđarajökull. Pauzu jsem si dal na příjemném místě s neuvěřitelně silným geniem loci - u opuštěné farmy
Núpstađur, která bývala v minulosti výchozím místem pro cesty napříč sandarem. Za ní už písek vystřídala lávová pole porostlá hustým mechem a až
zhruba 10 kilometrů před vesnicí Kirkjubaejarklaustur se krajina zazelenala šťavnatými pastvinami a objevily se první farmy. Do kempu jsem dorazil něco
před osmou večer. Stan jsem postavil vedle starších cykloturistů z Anglie - alespoň bylo s kým poklábosit. Nad mapou jsem pak řešil dilema, zda pokračovat
dále podél pobřeží přes Vík, nebo se pokusit o náročnou cestu vnitrozemím přes Landmannalaugar, jehož okolí má patřit k nejúchvatnějším islandským
scenériím. Vzhledem k tomu, že času bych měl mít dost, rozhodl jsem se zkusit druhou variantu.
Svartifoss |
|
Skeiđarársandur |
|
Núpstađur |
|
Den 22: Pondělí 23. července 2007 - Deštivý den v Kirkjubaejarklaustur (0,00 km)
Ráno se ale plány totálně obrátily. Je zataženo a chčije a chčije. V takovém počasí se mi nikam nechce, natož se pleskat někde po cestách respektive spíš
necestách v horách. Raději si beru den volna a nikam nejedu. Válím se celé dopoledne ve stanu a jediná aktivita v průběhu dne je procházka po vesnici a do
obchodu pro jídlo. Pak pokračuju po zbytek dne ve válení. Odpoledne sice pršet přestalo a dalo by se pokračovat v cestě, ale protože Landmannalaugar už je
stejně pasé, nemá cenu se nikam hnát. K večeru už je to sice docela nuda, ale alespoň si svaly po několika náročných dnech odpočinou. Celý den tak v podstatě
jenom žeru, prohlížím mapy a průvodce a střídavě podřimuji. Jako alibi mi slouží spolukempující cyklisti, kteří pro dnešek zvolili stejný program.
Den 23: Úterý 24. července 2007 - Nejjižnější část Islandu - Vík a Dyrhólaey (119,21 km)
Dnes sice není o moc přívětivěji než včera, ale hlavně že neprší. I když bych stejně už vyrazil v jakémkoliv počasí. Jeden den válení se mi bohatě stačil.
Hned za Kirkjubaejarklaustur opět projíždím rozlehlá lávová pole porostlá mechem a následně další nedozírný sandar. Touhle pustinou je to kolem 70 km do
další vesnice - Vík. S příjemným větrem v zádech ale svištím neuvěřitelně rychle, a tak je to spíš formalita. Ve Víku dokupuji zásoby jídla a telefonicky
se v jednom cyklo obchodě v Reykjavíku domlouvám, že si tam v sobotu vyzvednu krabici na přepravu kola letadlem.
Pak vyrážím na pěší vycházku na výrazný hřeben Reynisfjall tyčící se nad vesnicí, zakončený 150 metrů vysokými kolmými útesy spadajícími do moře, odkud
je vynikající výhled na pobřeží na černé písečné pláže, skalní věže vystupující z moře a bránu, která tvoří nejjižnější bod Islandu - Dyrhólaey. Kolem
útesů poletuje velké množství papuchalků - zdá se mi, že jich tu je ještě víc než na útesu Látrabjarg. Na hřebeni fouká tak silný nárazový vítr, že
problémy dělá i chůze a poryvy s člověkem občas pěkně cloumají. Zhruba deset kilometrů za Víkem si pak zajíždím po šíleně rozbité neasfaltce až na
samotný mys Dyrhólaey k majáku a skalní bráně. A dobře jsem udělal - jsou odtud další úchvatné výhledy - z mraků dokonce vykoukl ledovec Eyjafjallajökull
a na mořském obzoru vystupují obrysy členitého souostroví Vestmannaeyjar.
Pak už uháním do cíle dnešní cesty - do vesničky Skógar. "Uháním" je ještě slabé slovo. S vichrem v zádech se rychlost na rovině pohybuje mezi 30 - 45 km/h
a na pár místech jsem vytáhl i padesátku. Neuvěřitelné. Ve Skógaru je úchvatný 60 metrů vysoký vodopád a pěkný kemp přímo pod ním.
Lávové pole Eldhraun |
|
Dyrhólaey |
|
Reynisfjara |
|
Den 24: Středa 25. července 2007 - Skógar, vodopády a nudné roviny kolem Hvolsvöllur a Hella (103,16 km)
Ve Skógaru jsem si dopoledne zajel do místního lidového muzea. Nejsem zrovna muzejní typ a moc jsem od něj tedy neočekával, ale poměrně příjemně mě
překvapilo, zvlášť když mě po něm chvíli prováděl přímo jeho vitální pětaosmdesátiletý zakladatel Thórður Tómasson, který začal exponáty sbírat už ve svých 14
letech. Vesměs se jedná o různé nástroje a předměty, které byly v minulosti používány v běžném životě, na farmách, při rybaření apod. Kromě toho je zde
skanzen s ukázkami lidové architektury a muzeum "dopravy a komunikace", kde byla mezi exponáty i česká škodovka stopětadvacítka - kdo jiný mohl být jejím
majitelem, než pan Tómasson. Člověk si tu udělá docela představu o tom, jak musel být život v téhle zemi v minulosti drsný. Vzhledem k tomu, že tu rostlo
minimum stromů, jediné dostupné dřevo bylo to, které sem naplavil oceán a na ostrově se ani nedalo vyrábět železo či keramika - muselo se proto hodně
improvizovat.
Po tomhle zpestření jsem to pak odpoledne mastil po Ring road dál na severozápad s větrem víceméně v zádech. Až k večeru začal prevít zase trochu škodit.
Jedinou zajímavou zastávkou byla ta u vodopádu Seljalandsfoss, který se dal kompletně obejít kolem dokola. Další cesta přes města Hvolsvöllur a Hella už
byla dost fádní a nudná - víceméně rovina, pastviny a čím dál tím hustší provoz. Patnáct kilometrů před Sellfossem jsem ale naštěstí z hlavního tahu na
Reykjavík odbočil na sever a po pár kilometrech to zapíchnul v jenom vylidněném kempu. Byl tu jenom jeden stan se dvěmi fešnými dívčinami a jinak ani noha.
Nebylo ani komu zaplatit. Chvilku po mě pak přijel ještě jeden cykloturista z Itálie, který se chystal projet drsnými pustinami ve vnitrozemí ke známé
kaldeře sopky Askja. Byl to nějaký drsný sportovec - měl za sebou první den na Islandu a víc než 150 kilometrů!
Kemp pod vodopádem Skógafoss |
|
Skógar - muzeum |
|
Skógar - muzeum |
|
Den 25: Čtvrtek 26. července 2007 - K vodopádu Gullfoss a do oblasti gejzírů (60,50 km)
Zvlněnou zelenou krajinou pastvin a členitých pahorků, tak trochu připomínající Nový Zéland, jsem pokračoval k frekventovaným turistickým atrakcím tzv.
Golden Circle - vodopádu Gullfoss a gejzírům. Měl to být lehký den. Ujel jsem sice jenom 60 kilometrů, ale celkem je znepříjemnil protivítr a úseky značně
rozbité prašné silnice. Cestou jsem zahlédl ovci (možná berana) zaklíněnou rohy v drátěném plotě. Chtěl jsem ji vyprostit, ale jakmile jsem se k ní jenom
trochu přiblížil, začala naprosto šíleně vyvádět. Musel jsem ji nechat být.
U vodopádu Gullfoss byly na islandské poměry přímo davy turistů, ale vodopád je to opravdu pěkný. Kromě něj byl odsud krásně vidět rozsáhlý ledovec
Langjökull. Gejzíry byly v podstatě hned vedle - asi deset kilometrů daleko. U nich jsem postavil stan v kempu, který měl konečně zase po delší době v
ceně sprchu. A kdyby jenom to - mohla se zdarma využít i "hot tub" v místním hotelu, což se nedalo odmítnout. Strávil jsem tam pěkně dlouhou dobu. V kempu
se vedle mě utábořil další cykloturista z Německa, který byl na půlroční výpravě napříč celou Evropou a už měl za sebou kolem 8000 kilometrů z Německa
napříč Skandinávií přes Nordkapp a z Islandu se chystal přes Británii a Francii až na Gibraltar. Celý večer jsme strávili v družném hovoru. Na gejzíry
jsme se šli podívat sice už večer, ale focení jsem si nechal až na ráno.
Hovořím o gejzírech, protože v téhle lokalitě jsou gejzíry dva. Větší Geysir, který dal všem gejzírům na světě jméno - ten ale v současnosti netryská,
neboť jej xxx. Menší kolega Strokkur patří mezi nepravidelněji tryskající gejzíry na světě.
Gullfoss |
|
Strokkur |
|
Strokkur |
|
Den 26: Pátek 27. července 2007 - Kolem jezera Thingvallavatn do Reykjavíku (103,39 km)
Kvůli focení jsem si přivstal už v sedm hodin, abych mohl Strokkur pořádně zvěčnit ještě před tím, než dorazí davy turistů. A dobře jsem udělal. Po ránu
bylo parádní světlo a napleskal jsem spoustu snímků. Teprve poté jsem se nasnídal a v půl jedenácté jsem vyrazil na závěrečnou 100 km dlouhou etapu do
Reykjavíku.
Jelo se parádně, protože bylo poměrně hezky a povětšinou foukal vítr do zad. Ve vesnici Laugarvatn jsem se občerstvil oblíbeným jogurtovým nápojem s ovocem
"Thykkmjölk" a poté zdolal poslední neasfaltovaný úsek přes příkrý kopec, který mě odděloval od největšího islandského jezera Thingvallavatn. Byla to nechutná
pasáž hlavně kvůli rozbitému povrchu a velkému provozu spěchajících turistů, kteří neměli pro cyklistu pochopení a neustále mě nekompromisně dávali nadýchat
prachu z cesty. Počasí se trochu kazilo a ani jsem se nenadál a všude kolem se naháněly mraky a na obzoru jsem pozoroval lokální přeháňky. I když už to
vypadalo, že konečně pořádně zmoknu, nakonec se mi déšť - až na pár kapek - elegantně vyhnul.
V Thingvelliru bylo tak nechutně mnoho turistů, až se mi to příčilo. Nikde jinde jsem nic podobného na Islandu nezažil. Mě zajímala v podstatě pouze
geologická hranice mezi Evropou a Amerikou, která tudy prochází a je zřetelně viditelná v podobě rokle Almannagjá. Ta se zvolna vlivem pohybu tektonických
desek rozšiřuje. Měl jsem tu ale problém najít nějaké slušné místo na focení. Jakmile se mi to podařilo, hned jsem uháněl pryč odtud.
Od Reykjavíku mě dělilo poslední mírné ale táhlé stoupání a následný labužnický sjezd k moři. A pak už jen hororová jízda po čtyřproudové dálnici
(fakt humus) a proplétání se ulicemi do centra města (s mírným blouděním). Reykjavík není rozhodně město pro cyklisty - alespoň řidiči na ně nejsou
absolutně zvyklí a tudíž nemají slitování. Nicméně přežil jsem a zdárně dorazil do cíle své cesty, až mi to přišlo poněkud líto. Klidně bych šlapal dál...
Zaplatil jsem si dvě noci v jediném městském olbřímím kempu, který byl i přes svou rozlohu solidně narvaný a byl problém najít ucházející místo. Alespoň
že mají sprchy v ceně.
Almanagjá |
|
Den 27: Sobota 28. července 2007 - Den v Reykjavíku (6,44 km bez bagáže)
Přístav v centru Reykjavíku |
|
Jezero Tjörnin v centru Reykjavíku |
|
Postranní uličky v centru Reykjavíku s typickými domky
s vlnitým plechem |
|
Den 28: Neděle 29. července 2007 - Reykjavík a odlet z Keflavíku
|