Úterý 22. 4. 2003 - 137,3 km, túra - 1,5 hodiny

Ráno zajíždím do centra Palmerstonu vyměnit poslední cestovní šek, nechávám tu vyvolat filmy, tankuji extrémně levný benzín a pak jedu do DOC office vymyslet nějakou túru v Ruahine Forest Park. Možností je tu celá řada, po poradě s týpkem vybírám oblast nejvyšší hory a kupuji příslušnou topomapu. Pak se ještě stavuji v knihovně podívat se na předpověď počasí a v obchodě. Zdržel jsem se tu až dost dlouho.

Ruahine Forest Park - Purity Hut a Hikurangi Range, 1703 m

Odpoledne jedu na sever přes 100 kilometrů na konec zastrčené silničky přímo na úpatí Hikurangi Range, na nějž chci vystoupit. Času není moc nazbyt, na túru vycházím v 16:00 - dvě hodiny před setměním. Cílem je chata Purity Hut. Cesta vede nejprve krátce přes farmu, začíná drsně stoupat a pokračuje lesem až k jeho horní hranici, kde se chata nachází. Výstup zvládám za 1,5 hodiny. V horních partiích je mlha, uvidíme zítra. Chata stojí na krásném místě, kolem rostou zajímavé stromy (Kaikaweka - Mountain Cedar), ale je to docela stará primitivní kolna. Však je taky zadarmo. Když tak večer přemýšlím, kam odtud dál vyrazit, začíná mi trochu vrtat v hlavě, že bych měl namísto tohohle poflakování se po horách spíš konečně vyrazit za prací do Kerikeri. A tak, i když jsem si s sebou vzal věci a jídlo na tři dny, rozhoduji se zítra udělat jen jednodenní výlet po hřebeni a vrátit se zpět. Předpověď počasí na další dny je stejně na hovno. Po chatě si v noci rejdí myš - jsem rád, že to není krysa, jak avizovala návštěvnická kniha.

Středa 23. 4. 2003 - 94,2 km, túra - 3,5 hodiny

Vzbudil jsem se sice záhy po rozednění, ale prakticky celé dopoledne se válím ve spacáku a čekám, jestli se zvednou mraky, které zatím zakrývají vrcholové partie hřebene. Těsně po poledni se rozhýbávám, balím se a vyrážím nahoru. Nad hranicí lesa je to pochopitelně paráda, kráčím po širokém vlnícím se hřebeni porostlém tussockem a snadno za krátkou chvíli vylézám na dva vrcholky - Wooden Peg (1672 m) a Iron Peg (1703 m), odkud se otevírá výhled na další, mnohem členitější hřebeny a hluboká zalesněná údolí - nádherné hory; týdenní tramp by zde byl ideální, ale čas určený k cestování vypršel. Na nejvyšší vrchol celého pohoří - Mangaweka (1733 m) nemá cenu pokračovat, protože se schovává v mlze. Chvilku se kochám výhledy (na opačnou stranu je je vidět daleko do kopcovitého vnitrozemí a základna vulkánu Mt. Ruapehu), vracím se do chaty a sestupuji zpět k autu. Byl to sice jen takový seznamovací výlet, ale maximum toho, co si můžu dovolit.

K večeru vyrážím na další cestu: zpět na hlavní silnici, po ní kousek na sever do Taihape, a pak po vedlejší přes hory směrem na Hastings. Jsem velmi příjemně překvapen krajinou, kterou projíždím - desítky kilometrů pustých zvlněných plání s hluboce zaříznutými údolími řek, téměř žádné osídlení, jen pastviny. Velice to připomíná některé části USA. Paráda. Nocuji uprostřed ničeho, před setměním se na obzoru objevuje obrys Mt. Ruapehu, ale pak se počasí kazí a v noci drobně prší.

Čtvrtek 24. 4. 2003 - 172,1 km

Ráno se po obloze prohánějí těžká černá mračna, fouká silný vítr a je kosa jako prase. Jsem rád, že nejsem někde na hřebenech. Mastím to dál po zastrčené prašné highwayi - je to pěkná rallye a pokračuje krásná krajina s hlubokými údolími, jen lesů a hor přibývá, to když projíždím Kaweka Forest Park. Po přejezdu hor začíná opět asfalt a otevírá se nádherný rozhled na krajinu směrem k Hawke's Bay. Jasně v dálce rozeznávám Te Mata Peak a Cape Kidnappers. Nořím se do zemědělské krajiny s pastvinami pode mnou. Je tu naprosto kontrastní počasí - slunečno a teplo. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se s příchodem podzimu krajina v Hawke's Bay krásně zazelenala. Přijíždím do Hastings. Šéfka Brigit není v hostelu k sehnání, a tak se ulévám na pár hodin do knihovny. Pak se vracím do backpackeru, kde si vyzvedávám poštu a dozvídám se, že Michal ani Kristián, kteří zde se mnou v únoru vegetili, tu už nejsou. Pokračuji tedy v cestě do sousedního Napieru. Musím se po tomto městě trošku porozhlédnout, když jsem ho po dobu svého pobytu v Hawke's Bay ignoroval. Je tu příjemně. Dávám si něco k jídlu a kupuji zmrzlinu, kterou konzumuji kus za městem. Po tmě pokračuji v jízdě ještě asi 30 km ve směru Taupo na nejbližší rest area.

Pátek 25. 4. 2003 - 532,3 km

Dnes mě čeká parádní jízda na sever. Jedu do Taupa, kde beru asi 10 km stopaře, tankuji a pokračuji do Hamiltonu. Tam si dávám pauzu a jídlo v McDonaldovi. Pak uháním dále na Auckland. Je to všechno známá krajina, neboť jsem tudy už jel několikrát. Přesto je to paráda - stovky kilometrů na jeden zátah - při cestování na NZ vzácný jev. Před Aucklandem sjíždím z dálnice do Manukau - honí mě mlsná a musím si dát zmrzlinu, i když pravda finančně melu z posledního. Pak prosvištím Auckland a znovu zastavuji až kus za ním na břehu moře. Je tady provoz jako prase. V jízdě pokračuji ještě pár desítek kilometrů na pěknou rest area. Celkem to za dnešek byla nejdelší štreka.

Sobota 26. 4. 2003 - 158,8 km

Poslední den na cestě. Bohužel i konečně. Do Kerikeri moc kilometrů nezbývá. Stavuji se krátce ve Whangarei, ověřit finanční situaci a nakoupit nejnutnější jídlo. Mám tak málo peněz, že to bude docela kumšt přežít do první výplaty. Krajina v Northlandu mě příjemně překvapuje - jsem obklopen svěží zelení a zvlněnými kopečky - tak nějak jsem si asi původně novozélandskou krajinu představoval. Snad to tu nebude marné. Doufám, že ani pracovně. Do Kerikeri přijíždím kolem poledne a jedu rovnou do doporučeného kempu Aranga. Svých posledních 60 dolarů platím za ubytování ve stanu na týden dopředu, domlouvám se ohledně práce a zabydluji se. Kemp je velice pěkný, nicméně jsem stále nesvůj, jak to zde bude celkově vypadat - lidi, práce, všechno... Jdu se porozhlédnout po městečku - nic extra a večer posedávám na lavicích u kuchyňky a dopisuji deník. Postupně se seznamuji se všemi čtyřmi Čechy, kteří zde již bydlí. Hned zítra ráno jdu poprvé do práce...