26. dubna - 11. října 2003

Kerikeri & Bay of Islands

Kerikeri - malé provinční městečko se 4000 obyvateli - je centrem okolní zemědělské oblasti plné sadů kiwi, mandarinek, citrónů a dalších plodin. Nachází se na konci dlouhé postraní zátoky, která je součástí rozlehlého a členitého "Zálivu ostovů" - Bay of Islands. Ten je jednou z hlavních turistických atrakcí Severního ostrova. Masy turistů sem v létě přitahuje hlavně atraktivní pobřeží zálivu a desítek jeho ostrovů a ostrůvků s tucty zastrčených pláží a příjemné klima. Oblast Bay of Islands má rovněž nezanedbatelný historický význam. Je to místo prvního trvalého osídlení Angličanů na Novém Zélandu a tudíž i kolébkou evropské kolonizace. Právě v Kerikeri byla v roce 1819 založena teprve druhá misijní stanice na NZ, jejíž součástí byly i Stone Store - první kamenná budova z roku 1836 a dřevený Kemp House - nejstarší dochovaná budova v zemi (z roku 1821). Přesto má Kerikeri spíše "servisní" charakter a rozhodně není žádný magnet pro turisty.
Tím nejrušnějším střediskem oblasti Bay of Islands je nedaleké přístavní městečko Paihia, kde lze teprve nalézt ty pravé atrakce pro masovou turistiku. Nabídka komerčních aktivit je zde nepřeberná. Sahá od různých vyhlídkových plaveb na lodích či jachtách, přes výlety spojené s plaváním s delfíny či pozorováním velryb až po mořské kajaky, potápění se či rybaření. K hlavním atrakcím Paihie ale patří i sousední Waitangi - místo, kde byla mezi maorskými náčelníky a zástupci Anglické královny v roce 1840 uzavřena dodnes kontroverzní smlouva, jež ustavila Britskou suverenitu nad Novým Zélandem... Na druhé straně neširokého zálivu na dohled od Paihie leží další populární cíl - historický Russell. Ve svých ranných dnech útočiště pochybných existencí - uprchlých trestanců, velrybářů, prostitutek a opilých námořníků, dnes je klidným a ospalým místem s několika historickými budovami. Nachází se zde třeba nejstarší zélandský kostel z roku 1847.
Ačkoliv značné množství turistů v rámci své návštěvy Northlandu směřuje výhradně do Bay of Islands, na adresu této destinace je třeba učinit malou poznámku pod čarou. Můj osobní názor je, že pro cestovatele, který se z nějakého důvodu (ať už pro omezený rozpočet nebo prostou averzi k organizované turistice) nevydá na jakoukoliv plavbu po moři, není Bay of Islands místem natolik výjimečným. Z pevniny se totiž k nějakým úchvatným výhledům či scenériím prakticky nedá dostat. Vše je skryto za ploty soukromých pozemků. Přitom dramatické pobřeží a desítky kouzelných pláží lze najít kdekoliv v celém Northlandu.

Northland pod drobnohledem

Northland - nejsevernější region Nového Zélandu - je v mnoha ohledech výjimečný. Před příchodem Evropanů byl nejhustěji osídlenou částí Nového Zélandu a i dnes zde Maoři tvoří větší procento populace než ve většině ostatních regionů. Díky subtropickému podnebí tu i v zimě bylo stabilně kolem 15 stupňů a výjimečně mrazivá rána s teplotou kolem nuly bych spočítal na prstech jedné ruky. Často však pršelo a celkově bych počasí popsal jako extrémně proměnlivé. Co se týče přírodních krás, má Northland rozhodně co nabídnout. S výjimkou míst jako Bay of Islands, Ninety Mile Beach a Cape Reinga je navíc turisty prakticky nedotčený, což platí dvojnásob o jeho vnitrozemí. Osobně jej považuji za jeden z nejpěknějších koutů Severního ostrova.
Vzhledem k tomu, že jsem zde strávil několik měsíců, bylo celkem dost příležitostí celou oblast důkladně procestovat. A hlavně bylo stále co objevovat. Ve srovnání s Hawke's Bay, kde jsem rovněž pobýval delší dobu, těch potenciálních cílů bylo tady na severu opravdu nesrovnatelně více. V kontextu celého Nového Zélandu se sice často nejednalo o místa natolik výjimečná, ale díky těmto pravidelným exkurzím po zapadlém venkově se mi zdejší "obyčejné" krajiny pořádně zaryly pod kůži.

Naším nejčastějším cílem bylo moře. To je celkem logické, neboť vydáte-li se jakýmkoliv směrem, během krátké chvíle na ně nevyhnutelně narazíte. Asi nejoblíbenějším místem byl záliv Takou Bay s dlouhou písečnou pláží, z níž jsme podél pobřeží po skalách a přes několik miniaturních pláží chodili asi 15 minut na náš oblíbený výběžek do moře. Místečko to bylo vzdálené zhruba 30 kilometrů od Kerikeri a jezdili jsme tam relaxovat, rybařit, šnorchlovat, a kolega Zbyněk se učit surfovat. Koupat se přes zimu pochopitelně moc nedalo, pač voda nebyla žádné kafčo. Ale občas někdo z nás do moře (samozřejmě v neoprénu) na chvilku vlezl. Jinak, ty nejlepší rybí úlovky pocházely právě odtud. Na rybačku se kromě otevřeného moře v Takou Bay jezdilo taky do uzavřeného zálivu poblíž Opito Bay, které bylo asi 20 km daleko. Hoši brzy vychytali rybářskou techniku, a tak náš jídelníček byl tu a tam zpestřen masem ryb kahawai či snapper. Na východním pobřeží jsme ale při našich cestách objevili celou řadu vynikajících míst. Mezi nimi například Matauri Bay - nádherný záliv se skvělou pláží necelých 40 km od Kerikeri, Maitai Bay - odlehlé místo na poloostrově Karikari, drsné pobřeží kolem Taupiri Bay či vulkanické pahorky a Ocean Beach na Bream Head nedaleko od Whangarei.

Východní pobřeží je pestré a členité, s útesy, skalisky, ale i chráněnými zálivy a plážemi, zatímco pobřeží západní je v kontrastu s tím tvořeno písečnými dunami a nekonečnými plážemi, na něž se s hukotem neúnavně valí mohutné vlny Tasmanova moře. 100 kilometrů dlouhá Ripiro Beach je nejdelší pláž na Novém Zélandu. Bezkonkurenčně nejlepší pohled na ni je z Maunganui Bluff, 459 metrů vysokého útesu, pod nímž má pláž svůj severní konec. Ten druhý je na jihu u osady Pouto na konci stejnojmenného poloostrova u místa zvaného Kaipara Head. Toto značně odlehlé místo samo o sobě rovněž vybízí k návštěvě, neboť zde na vysokých písečných přesypech stojí nejstarší (i když už nefunkční) maják na NZ (z r. 1884). Zajímavé duny jsou i při ústí fjordu Hokianga Harbour (North Head) a na poloostrově Tauroa nedaleko města Kaitaia, o těch nejvyšších u Te Paki nedaleko mysu Cape Reinga ani nemluvě.

Tím největším skvostem na západním pobřeží však jsou zachované části původního pralesa, který kdysi pokrýval většinu Northlandu. Rostou v něm totiž monumentální stromy Kauri - giganti, jež v objemu hmoty předčí jen kalifornské obří sekvojovce. Většina z nich byla v 19. a 1. pol. 20. století vykácena, protože mají velmi kvalitní dřevo. Dnes jsou poslední exempláře pochopitelně přísně chráněny, neboť se až na několik málo míst na NZ nevyskytují nikde jinde na světě. Největší z nich - Tane Mahuta (maorský Bůh lesa), dosahuje úctyhodných rozměrů. Odhaduje se, že je 1200 - 2000 les starý, je vysoký 51 metrů a obvod kmene má přes 18 metrů. Nedaleko od něj stojí druhý macek - Ta Matua Ngahere (Otec lesa). Ten je nejširším Kauri na NZ (má kmen o průměru přes 5 metrů) a rovněž i nejstarším (možná až 4000 let). Nejsou to však pouze tyto stromy, co dělá pralesy v Northlandu tak výjimečné. Jsou ceněny i pro svou botanickou bohatost a různorodost a pro fakt, že poskytují příznivé životní podmínky pro původní divokou faunu, včetně slušné populace nelétavých ptáků Kiwi, dalších velmi vzácných zástupců ptačí říše (North Island Kokako, Kukupa) nebo nezvyklých druhů šneků, ještěrek a hmyzu.
Nejbližší podobný prales byl od Kerikeri vzdálen jen 30 kilometrů - Puketi Forest. Kauri tu sice nedosahovaly tak enormních rozměrů, ale stále to nebyli žádní drobečkové.

Součástí některých z našich pravidelných výletů po Northlandu pochopitelně byly i krátké túry. K žádné vícedenní jsme se neodhodlali, i když možnosti by tu byly. Například třídenní Cape Reinga Walkway vedoucí po úchvatném pobřeží s písečnými plážemi i vysokými útesy může směle konkurovat takové ikoně, jakou je Abel Tasman Coast Track. Dramatické pobřeží s výhledy na moře slibuje i dvoudenní túra k majáku a chatě na mysu Cape Brett na okraji Bay of Islands. Od tohoto trampu však odrazuje hlavně tučný poplatek za nevyhnutelný přechod malého kousku soukromého pozemku. Delší turistické stezky lze najít i v pralesích se stromy Kauri, především ve Waipoua Forest, ale třeba i v pralese Puketi.
My jsme tedy absolvovali pouze několik jednodenních vycházek, dlouhých maximálně několik hodin, při nichž jsme vyhledávali pokud možno místa s co nejlepším výhledem do kraje. O jednom takovém již byla řeč - útes Mt. Maunganui (459 m) na západním pobřeží je skvělý vyhlídkový bod. Konkurovat mu může třeba báječné panorama z vrcholu sopečného výčnělku Mt. Manaia (420 m), trčícího nad okolní krajinu poblíž ústí zálivu Whangarei Harbour. Nečekaně náročná ale dobrá byla túra na nejvyšší horu Northlandu - Mt. Tutamoe (774 m). Stezka byla po vydatných deštích nepříjemně rozbahněná a ve strmém stoupání v pralese těsně pod vrcholem tak málo zřetelná, že jsme z ní cestou zpět omylem sešli a málem tak zabloudili. Odměnou za zdolání hory však byl solidní rozhled po lesnatém a pustém vnitrozemí. Druhá nejvyšší kóta v Northlandu - Mt. Raetea (751 m) už z tohoto hlediska tak atraktivní není. Ze sedla na hlavní silnici č. 1 tam sice vede několikakilometrová hřebenovka krásným hustým pralesem, ale po celou cestu kvůli němu není šance ani na sebemenší náznak výhledu, což platí i o samotném nevýrazném vrcholu. Za zmínku jistě stojí i vyhlídková silnice "Million Dollar View Road" mezi zálivy Matauri Bay a Whangaroa Harbour. Přímo nad vesničkou Whangaroa s přístavem plným jachet se strmí výrazný skalnatý výčnělek St. Paul's Rock s pěkným rozhledem na celý záliv, na jehož březích lze nalézt rozsáhlé porosty mangrovů, nízkých stromů rostoucích v místech, která jsou pravidelně za přílivu zaplavována mořskou vodou.

Northland mimo hlavní tahy je ale především zastrčený zemědělský venkov, protkaný sítí šotolinových vedlejších silnic, se zanedbanými maorskými osadami a roztroušenými farmami. Oplývá místy, kam turista moc často nezavítá a kde život běží svým vlastním tempem.

O práci

V únoru, měsíc po příletu na Nový Zéland, jsem řešil dilema, zda zůstat na práci v Hastings, kde se právě rozbíhala sezóna sběru jablek, nebo zda raději začít cestovat. Období od začátku února do poloviny dubna je vzhledem k nižším počtům turistů a stálosti počasí (lze-li o něčem takovém na NZ vůbec hovořit) pravděpodobně nejideálnější doba pro cestování, zároveň se ale v tuto dobu naskýtá výborná příležitost ke slušným výdělkům. Mou prioritou bylo cestování, proto jsem se rozhodl sběr jablek ignorovat doufaje, že i po skončení sezóny bude možné nějakou práci najít.

Pracovat do Kerikeri jsem jel na doporučení jednoho Maďara, kolegy z hostelu v Hastings, který zde strávil loňskou zimu a celkem si pobyt na subtropickém severu pochvaloval. Od něj jsem věděl, že se mám připravit na nepříliš vysoké výdělky a častý déšť. Bylo to však jediné místo, u kterého jsem měl jakous takous jistotu, že se tam dá pracovat po celou zimu. Dnes už vím, že takových oblastí je více. Nějaká práce v zemědělství se přes zimu najde i v Bay of Plenty, okolí Gisborne nebo Motueky, ale je to záležitost jen omezeného počtu lidí a získané peníze stačí tak akorát pokrýt náklady na pobyt. Navíc vám nikdo nezaručí, že práce bude k dispozici neustále. Celkem běžným jevem je i to, že vám nadřízený dnes slibuje práci ještě na dva až tři týdny a za dva dny vám oznamuje, že za pár dní se končí. To vše platí i o Kerikeri.

V době mého příjezdu na konci dubna se tam zrovna začínaly sbírat mandarinky a kiwi. Ke sběru těchto plodů je zapotřebí poměrně hodně lidí, a tak jsou v tu dobu všechny hostely a kempy ve městě plné brigádníků z celého světa. Pro většinu ubytovatelů není problém zprostředkovat zaměstnání na sadech a často poskytují i levnou dopravu na místo výkonu práce. Sbírat mandarinky je fyzicky méně náročné než kiwi a jste spravedlivě odměňováni podle vámi nasbíraného množství, zatím co u kiwi se váš plat odvíjí od výkonu celé skupiny sběračů pracujících společně v jednom gangu, v němž každému náleží stejná odměna. Pokud pracujete v dobrém gangu, můžete dobře vydělávat, ve společnosti pomalých sběračů však dřete za mrzký peníz. U mandarinek vše záleží jen na vaší rychlosti a šikovnosti. Jejich sběr trval zhruba 7 - 9 týdnů. Ovoce se odstřihuje specielními nůžkami (clippers), přičemž řez stopky musí být precisně proveden a sbírá se buď do malých dvacetikilových přepravek, nebo za použití vaků do velké dvousetkilové plastové bedny (binu). Výhodou je, že stromky jsou převážně nízké a není tak zapotřebí používat žebříků. Téměř nezbytností je ale kvalitní vodovzdorný oblek (pláštěnka a gumové kalhoty) a obuv - buď pro práci v dešti nebo po ránu, kdy jsou stromky řádně mokré od rosy. Pracovali jsme pět dní v týdnu zhruba 8,5 hodiny denně. Za den jsem vydělal v průměru 65 dolarů čistého (tedy nic moc), ti nejlepší v naší skupině pravidelně dosahovali alespoň 80 dolarů. (Což je stále jen spodní hranice obvyklých výdělků na jablkách.) V gangu se mnou pracovali Angličani, Francouzi, Maďaři, Holanďani, Češi, Dán a Malajsijec. Ostatní gangy na sadu byly vesměs maorské. V kempu s námi pak bydlelo i hodně Asiatů (Japonci, Korejci, Izraelci), lidi ze všech koutů Evropy (kromě výše jmenovaných ještě Irové, Němci, Švýcaři, samozřejmě Češi a Slováci) a dalších zemí (USA, Kanada, Austrálie, Brazílie, Argentina, Chile). Valná většina z nich po skončení sklizně mandarinek a kiwi Kerikeri opustila. Kdo chce pracovat přes zimu a má pracovní povolení směřuje do lyžařských středisek jako je Queenstown či Wanaka, někdo odjíždí domů nebo se přesouvá do teplejších zemí. V Kerikeri zůstali jen Češi, Slováci, Brazilci, Maďaři a pár zoufalců ze západních zemí Koreje či Japonska. Zatímco v sezóně to tu žije, přes zimu se hostely a kempy vylidní.

Po sedmi týdnech práce na mandarinkách jsem změnil zaměstnavatele a na dlouhou dobu zakotvil na citrónech. Citrónovník je zvláštní tím, že plodí nepřetržitě, což znamená, že na jednom stromě lze najednou nalézt zralé i ještě zelené plody, jejich malé zárodky nebo fialové květy. Prováděli jsme jejich "thinning", neboli protrhávání. Strom bylo třeba zbavit všech vadných plodů - tzn. těch, které byly přezrálé, měly špatný tvar (byly např. kulaté), nebo byly napadené různými kazy a nemocemi. Řádově se odstraňovalo několik desítek až několik stovek citrónů z jednoho stromu a výdělek se odvozoval od počtu prostříhaných stromů. Citrónovníky jsou vyšší než mandarinkovníky (používají se žebříky), jsou plné nepříjemně ostrých trnů a v neposlední řadě neplodí tak chutné ovoce. Většina stromů na našich sadech byla navíc hodně neudržovaná a ty tak často připomínaly spíš neprostupné křoví nebo zplanělé stromky. Denní výdělky byly v průměru o něco málo vyšší než při sběru mandarinek, často ale práci narušovala nepřízeň počasí. V gangu se mnou pracovali Češi, několik Thajců, Slovák a Belgičan a naším vedoucím byl rovněž Slovák. Po ukončení prostříhávání citrónů následovalo krátké období (asi týden a půl) jejich sběru, což byla oproti očekáváním velice špatně placená a nepříjemná práce, které jsme se spíše vyhýbali. 

Po několikadenní přestávce jsme se v srpnu konečně vrhli na práci novou - stříhání stromků (pruning). Začali jsme u mandarinek. Naším úkolem bylo pomocí masivních zahradnických nůžek odstranit veškeré mrtvé (suché) větve a větvičky a dále ty, které rostly příliš nízko u země. Nakonec se ostříhaly konečky větví, na nichž rostly mandarinky. Žádné velké přemýšlení, tady šlo hlavně o rychlost. Zpočátku jsme byli schopní si i celkem  slušně vydělat, vedení společnosti se však vysoké výdělky hrstky nejlepších přestaly líbit, a proto po určité době došlo ke snížení ceny, kterou nám platili za strom, takže to zase byla bída jako cokoliv před tím. Nepříjemným vedlejším efektem této práce bylo rovněž chronické bolestivé namožení ruky, kterému se takřka nikdo nevyhnul. Bez ohledu na to, jaký byl kdo silák, měli všichni od neustálého stříhání ruce nepatrně nateklé i jinak pochroumané. Já jsem se například pravidelně několikrát za noc vzbouzel bolestí, to když jsem si svou pravačku přeležel a brněla mě tak, že jsem si myslel, že mi snad upadne. A kdykoliv jsem ji na delší dobu pokrčil (např. při řízení auta) hned jsem v ní cítil nepříjemné mravenčení. Tyto potíže postupně odezněly až několik týdnů po ukončení této práce.
Po nějaké době jsme z mandarinek přešli na citróny. Princip stříhání tu byl trochu odlišný, ale rovněž jednoduchý a v porovnání s tím, co by některé stromy potřebovaly, jsme stejně prováděli spíš kosmetické úpravy. Týdny rychle plynuly a práce se stávala čím dál tím horší. Sazby za strom se snižovaly a my stříhali taková hovada, na kterých by byl člověk schopen strávit hodiny, než by ho dokonale ošetřil. Pokud si ale člověk chtěl vydělat, bylo prakticky nemožné dělat svou práci pořádně. To už byly poslední kapky, které jen dále zmenšovaly naši chuť do práce a přibližovaly termín odjezdu z Kerikeri.

Průměrný výdělek za celou dobu pobytu v Kerikeri se v mém případě pohyboval na úrovni zhruba 300 dolarů čistého týdně. To vzhledem k výši nákladů na život nebylo nic moc. Ubytování každý týden schlamstlo bezmála 90 NZD, jídlo tak kolem 50 dolarů, dost šlo na benzín, sem tam něco na internet, jednou týdně malé vyhození si z kopýtka (ono se to nastřádá!) a zbude-li vám stovka, můžete být rádi. Byly týdny, kdy se nepodařilo ušetřit ani cent.
Co se týče ubytování jako takového, celý pobyt jsem strávil v Aranga Holiday Park, takovém napůl kempu a napůl hostelu. Úroveň ubytování byla celkem slušná, i když puntičkář by jistě mohl najít nějaké mouchy. Prvních zhruba 10 týdnů jsem v rámci úspor bydlel ve stanu, za což se platilo jen 60 dolarů týdně. Nebyl jsem zdaleka sám, ve stanech nebo třeba v dodávkách přebývala celá řada lidí. Naprostá většina ale samozřejmě zvolila sice dražší, ale nesrovnatelně komfortnější chatky, které měly kapacitu 2 - 7 lidí. Jinak sprchy, záchody, kuchyňka a televizní místnost byly ve dvou samostatných budovách. V chatce jsem nakonec skončil i já poté, co mi kvůli neustálé vlhkosti začal plesnivět stan i spacák. Deštivý začátek zimy zkrátka ani v subtropech není vhodná doba pro kempování. Zpříjemněním každodenní rutiny a takovým malým vyvrcholením každého týdne byla pravidelná páteční BBQ, při nichž se sešli téměř všichni obyvatelé kempu a i návštěvníci od jinud, aby hromadně opékali maso a konzumovali alkohol. Zejména v období sběru mandarinek a kiwi se to snadno zvrhlo ve vyvedenou party, která pro mnohé často končila až v místních barech.

Po více než pěti měsících na jednom místě nám ale i ve své podstatě příjemné městečko Kerikeri začalo dost lézt na mozek, a proto jsme s úlevou přivítali říjnový den odjezdu.