| Úvodem | |||||||||||||||||||
| O práci | |||||||||||||||||||
| Cestovní deník | |||||||||||||||||||
| Statistika cesty | |||||||||||||||||||
| Závěrem | |||||||||||||||||||
| 
| 
|
Datum: 19. září 2000
Etapa: Big Sur, CA - Death Valley, CA
Ujeto: 608 mil
Státy: California
Podél pobřeží Tichého oceánu
Co jsme si večer předsevzali, to jsme ráno dodrželi a v sedm hodin jsme vyrazili z kempu na cestu podél pobřeží na jih do Los Angeles. Na mapě se to zdál být kousek, ale čekalo nás dobrých 300 mil. Výhled na všechnu tu nádheru kolem, kvůli které jsme to včera tak brzo zapíchli, trochu kazila mlha, přez níž byla sotva vidět hladina Pacifiku.
Po zhruba dvou hodinách jízdy klikatou silnicí jsme najeli na dálnici č. 101 a na chvíli se odlepili od oceánu. Počasí pořád nebylo nic moc a ne a ne se oteplit. Přesto jsme za Santa Barbarou sjeli z dálnice s úmyslem vykoupat se v Tichém oceánu stůj co stůj. Na Carpinteria State Beach bylo téměř prázdno a ve vodě nebyl nikdo. Až na nás. Voda byla skvěle osvěžující a vlny tak akorát, abychom se dobře vyblbli. Takové zastávky jsou příjemným zpestřením dlouhé monotónní jízdy autem.
Z Carpinterie bylo Los Angeles již téměř na dosah ruky.
2. největší americké město
Do této druhé největší městské aglomerace v USA s 14 miliony obyvatel jsme přijížděli přes Malibu, známé letovisko se spoustou přepychových a extravagantních vil a přes Santa Monicu. Tam jsme definitivně opustili Tichý oceán. Směřovali jsme do West Hollywoodu, ale zdržet jsme se tu moc nechtěli. Jednak nás ještě čeká dlouhá cesta a také jsme neměli zrovna moc příznivé reference na toto město. Auto jsme zaparkovali poblíž Hollywood Boulevardu, což bylo jedno z míst, kam jsme se chtěli podívat. Prošli jsme se po chodníku slávy, najedli se v McDonaldovi a pryč odsud. Ještě jsme to tedy vzali přes Beverly Hills, abychom viděli, jak to v této věhlasně čtvrti vlastně vypadá. Ono toho tedy moc vidět není. Jen samé zdi a vysoké ploty, sem tam skrz bránu zahlédnete nějakou vilku či malý zámeček, všude samé Porsche, BMW, Mercedesy, Lincolny a podobně. Beverly Hills vůbec není tak příjemná čtvrť jako například Presidio v San Franciscu, i když je asi přepychovější. Stejně tak Los Angeles nemůže být srovnáváno s New Yorkem či Chicagem a už vůbec ne se San Franciscem. Je to naprosto průměrné americké město, jen je větší. Když jsme Los Angeles opouštěli po dálnici směrem na sever už byla skoro tma. Nás čekala ještě pěkná štreka - kolem 250 mil.
Z LA do Death Valley
V Palmdale jsme se zastavili v nákupním centru pro nějaké potraviny, filmy a tak. Pak jsme jeli
po silnici č. 14 po okraji pouště Mojave desert, byla ale tma a tak nebylo nic vidět. Směřovali
jsme do Death Valley, plošně největšího národního parku v USA a zároveň do nejhlubší prolákliny a
nejteplejšího místa v Severní Americe. Silnice byla rovná jako přímka, a tak cesta ubíhala a míle
naskakovaly po desítkách. Provoz znatelně prořídnul. Po více než dvou hodinách jízdy z Los
Angeles jsme odbočili na úzkou vedlejší silnici, která vedla do Údolí smrti. Nejprve jsme jeli
stále po rovině, která byla posléze vystřídána dlouhým a poměrně prudkým klesáním. Sjeli jsme o
nějakých 1000 metrů níže. To už jsme byli asi 30 mil daleko od dálnice, z níž jsme na tuto
silnici sjeli, když se po prvních stovkách metrů strmého stoupání naše auto, které jsme
nepřetržitě hnali od časného rána, začalo pomalu ale jistě přehřívat. Když se ručička objevila
nebezpečně blízko k červeným hodnotám, raději jsem zastavil na okraji silnice. Vzhůru jsem byl
jen já a Tomáš, který mi navigoval, ostatní spali. Vypnul jsem motor a nechal svítit jen
parkovačky. Vylezli jsme ven a nechali otevřené víko od motoru. Bylo asi půl druhé v noci a na
jasné obloze zářily hvězdy. Byly tak blízko, neboť v okruhu dobrých 30 - 50 mil nebyla
civilizace. Panovalo naprosté ticho, byli jsme v totální pustině, ztraceni uprostřed ničeho.
Ostatní se začali postupně probouzet a ospale se pídili po tom, co se děje a kdeže to jsme. "Tak
jsme skoro v Death Valley", odpovídám a skutečně až teď si uvědomuji, že obvykle nebývám
uprostřed noci v září venku jen v kraťasech. Takové teplo bylo.
Po necelé půlhodině se odhodláváme vyrazit znovu na cestu. Pokud se to bude zase přehřívat, tak
zastavím. Auto se pomalu šine vzhůru, stejně tak i ručička na teploměru. V poslední chvíli se
však zarazí a my po několika mílích dorážíme na průsmyk. Jsme přes 1500 metrů vysoko a čeká nás
závěrečné klesnutí až na úroveň hladiny moře. Serpentiny ale nejsou třeba. Silnice padá dolů
úplně rovně, je tu místy i 10 procent klesání a auto rychle nabírá neuvěřitelnou rychlost. Cesta
je navíc i pěkně vlnitá, jako by jste uháněli po mořské hladině. Tomáš mě co chvíli slovy nabádá
k pomalé jízdě. Po několika mílích, kdy už sklon vozovky není tak velký mám pocit, jako by někdo
zatopil. Topení je ale vypnuté. Otvírám alespoň okno, snad se to vyvětrá. Ale ouha, z venku vane
neuvěřitelně horký vzduch. Jako by na vás někdo pustil fén, nebo jako když strkáte ruku do pece.
Okamžitě zastavuji. To jsem ještě nikdy nezažil. Je čtvrt na tři v noci a venku je určitě přes 30
stupňů. Tady někde blízko nás budou pravděpodobně písečné duny, v nichž se přes den nakumulovalo
teplo a teď tady sálají a topí. Bohužel ale není nic vidět.
Pokračujeme dále a za chvíli dorážíme do jedné z mála výsep civilizace v údolí - do Stovepipe
Wells. Je tady hotel, kemp, hospoda, visitor centrum a zdroj vody. My ale pokračujeme dále do
nitra údolí. Projíždíme Furnace Creek, další z osad a turistických center v Death Valley. Náš
cíl je Dante´s View, odkud je údajně nejkouzelnější výhled na východ slunce v údolí. Tam chceme
počkat na rozednění a pokračovat pryč z tohoto pekelného ale magického místa. Zastavuji na
plácku vedle silnice. Jsou 3 hodiny pryč a je pěkné vedro. Někteří se chystají na noc ven, jen
tak lehnout do půl těla na karimatku na kamenitý povrch pouště. Tři spíme v autě, při otevřených
oknech a s litrem vody po ruce.
Datum: 20. září 2000
Etapa: Death Valley, CA - Las Vegas, NV
Ujeto: 190 mil
Státy: California, Nevada
Ráno v Death Valley
Kolem šesté hodiny náhodou procitnu a vidím, že se již pomalu rozednívá. Postupně ostatní probouzím, musíme se vydat na cestu, neboť na Dante´s View je to ještě pár mil. Jsme uprostřed pouště, všude je jen písek, skály a kamení, naprostá pustina. Jen na druhé straně silnice je kadibudka a v ní pochopitelně stejně jako kdekoliv jinde v Americe několik ruliček toaletního papíru. Komfort. Vyrážíme na cestu a po pár minutách začíná slunce olizovat protější vrcholky hor. Dante´s view stále nepřichází a nepřichází a tak zastavujeme jen tak na krajnici. Slunce již vyšlo více a tak osvětluje asi polovinu horského hřebene. Je tu bizarní krajina.
Děláme spousty fotek. Pak zamíříme dále pustou krajinou ven z Death Valley a pofrčíme Nevadou do Las Vegas. Ve stoupání do sedla s nadmořskou výškou 1100 metrů jsme ještě jednou museli zastavit kvůli přehřívajícímu se motoru.
Do Nevady a Las Vegas
Shosone je první pořádná vesnice v poušti za posledních více než 100 mil. Nabíráme směr Nevada a po šesti dnech strávených na západním pobřeží opouštíme přepestrou Kalifornii. Skály a krajina vůbec si sále ponechává ráz z Údolí smrti. Prvním sídlem v Nevadě je Pahrump. Chceme jít do Subwaye nebo do KFC ale otvírají až dlouho a tak zase končíme v McDonaldovi. To je také Amerika. Ať jste v sebevětší pustině, někde na blízku nějaký fast food a benzínku najdete. Odtud jedeme pouští po široké silnici přes jeden horský hřeben do Las Vegas. V poušti roste spousta pro mě neznámých rostlin. Je to podobné stromu Josua Tree, ale tohle je spíše bližší kaktusu. Při sjezdu z hor se již na obzoru objevuje silueta města hazardu. Las Vegas se blíží. Máme dobrý čas, neboť ještě není ani zdaleka poledne. Před jedenáctou hodinou vjíždíme na hlavní ulici ve městě - Strip, podél nějž jsou rozmístěny ty nejpřepychovější a nejznámnější casina na světě. Projíždíme jím až na konec a odtud zase zpátky. Po cestě vidíme informační budku a tak se ptáme na ubytování. Ženská volá do nějakého hotelu a ptá se, jestli mají pro nás volno a za kolik. Je to překvapivě levné, dva pokoje pro nás pro všechny stačí a dáme za ně něco kolem 100 dolarů, tzn. asi 13 dolarů na osobu. To je směšná částka na to, o jaký hotel se jedná. Howard Johnson hotel je součástí stejnojmenné síťe hotelů a motelů po celé Americe. Není to žádný luxus, ale solidní pohodlí. Ubytovat se můžeme ale až po druhé hodině odpolední, a tak ještě vyrážíme do veřejné knihovny na internet. Protože je venku nesnesitelné vedro, největší jaké jsem kdy zažil - 41 stupňů ve stínu -, jedeme se schovat do nákupního centra, tzv. shopping mall. Ve tři hodiny se ubytováváme v hotelu a hned skáčeme do bazénu. Odpočíváme ve vodě i na slunci a domlouváme se, že do města vyrazíme večer někdy po šesté hodině.
Noc v Las Vegas
Nakonec vyrážíme až v půl sedmé. Máme v plánu jít stále po jedné straně Stripu a prohlížet každé významnější casino a hotel a ty na druhé straně vezmeme po cestě zpátky. Na začátku jsou takové nevýrazné a nevýznamné hotely, pořád se někde zdržujeme a to nás to nejlepší ještě všechno čeká. První peckou je hotel a casino Venezian. Jdeme dovnitř do casina a pak vyjíždíme do druhého patra, kde se rázem ocitáme na ulici v Benátkách. Iluze je dokonalá včetně modré oblačné oblohy na stropě, každý detail je perfektně propracovaný, po vodních kanálech se prohánějí gondoly, na náměstí sedí lidé v kavárně a všude je spousta turistů, kteří prolézají rozmanité butiky.
Nestačíme věřit vlastním očím. Pokračujeme dál. Další casino má budit dojem ulice v Paříži. Není to už ale tak dokonalé jako Benátky. Všichni (asi jen kromě mě) zkouší cpát čtvrťáky do jednorukých banditů. Největší štěstí má Ondra, za celý večer se mu podařilo vyhrát nějakých dvacet dolarů. V některém z dalších casin si dáváme zdarma Margaritu (přehnaně sladkou ledovou tresť s tequillou). Téměř na konci Stripu vede mezi třemi hotely nadzemní jednokolejka a tak jí využíváme, neboť začínáme být pěkně ušlí. Posledním hotelem byl Luxor ve tvaru pyramidy a ani sfinga nechyběla. Tam jsme se otočili na cestu zpátky. Začíná se spekulovat o návštěvě horské dráhy v hotelu New York a někdo stanovil hranici vstupného na 10 dolarů. Přesně se trefil a tak je rozhodnuto. Jízda to byla šílená ale perfektní. Ze začátku jsem si říkal, že si z nás snad dělají legraci.
Odtud to už bereme hopem. Nahlížíme jen do Cesar´s Palace, který za denního světla vypadal monumentálně, teď ale naprosto zklamal. Jsme už hodně unavení a vším přesycení. Cesta do hotelu je neskutečně dlouhá a na pokoje jsme se dostali až v půl druhé ráno. Za celý večer jsme nachodili jistě alespoň 15 - 20 kilometrů. Když jsme návštěvu tohoto města plánovali, nic jsem od Las Vegas neočekával a když, tak jen americký kýč. Musím však říci, že jsem byl poměrně příjemně překvapen. Ne, že by toto místo mělo nějakou kulturní hodnotu, v podstatě jde jen o peníze, ale je jich tu investováno tolik, že člověk, který sem přijede poprvé, musí tím vším být minimálně překvapen, ne-li ohromen. Jeden den v Las Vegas ale bohatě stačil a je to jedno z mála míst, kde bych ani nechtěl zůstávat déle.
Ještě jedna poznámka na závěr. Pokud vám není 21 let, rozhodně se nemusíte návštěvě hlavního
města hazardu vyhýbat. Hraní je sice do 21 zakázáno, ale vstup do casina samotného nijak věkově
omezený není.
|
|
|
|